Maggiori informazioni sul libro
Jde o typickou intelektuálskou prózu, kde hlavní není napínavý děj, nýbrž líčení různých nuancí dění na skleněných deskách, kde se – podobně jako v šachu – pohybují skleněné figurky pod taktovkou vypravěčky a jejího neviditelného „přítele“. Místy jde o jasnou alegorii života naší společnosti, v níž mají své místo „sklenění lidé“. Dozvíme se, že skleněný člověk „příliš mluví, aniž by rozuměl vlastním slovům“ a „nepochopil, že on přátele nemá“. Lze konstatovat, že vypravěčka „příběhu“ je totožná s autorkou knihy. Autorka si svůj pocit frustrace ze „skleněného labyrintu“ alegorizuje právě oním příběhem střetu se skleněnými figurkami během hry s virtuálním „přítelem“ – jakýmsi svým guruem, usměrňovatelem. Stav člověka (autorky) se vyznačuje průnikem snu a skutečnosti a je vyjádřen spojením prózy s verši. Ty komentují děj z jiného pohledu a slouží k oddalování pointy, přičemž jsou založeny na vysoké míře opakovanosti (téměř litanické). Na monologicko-dialogickém základě tak vznikl jednotný celek (blížící se žánru básně v próze), který dokáže přitáhnout čtenářovu pozornost a svou zvláštností „vtáhne“ čtenáře do sebe.
Acquisto del libro
Sklenění lidé by po sobě neměli házet kameny, Jana Čechová
- Lingua
- Pubblicato
- 2013
- product-detail.submit-box.info.binding
- (In brossura)
Metodi di pagamento
Ancora nessuna valutazione.
- Titolo
- Sklenění lidé by po sobě neměli házet kameny
- Lingua
- Ceco
- Autori
- Jana Čechová
- Editore
- Šuplík.cz (Brno)
- Pubblicato
- 2013
- Formato
- In brossura
- Pagine
- 132
- ISBN10
- 8087590392
- ISBN13
- 9788087590393
- Serie
- Descrizione
- Jde o typickou intelektuálskou prózu, kde hlavní není napínavý děj, nýbrž líčení různých nuancí dění na skleněných deskách, kde se – podobně jako v šachu – pohybují skleněné figurky pod taktovkou vypravěčky a jejího neviditelného „přítele“. Místy jde o jasnou alegorii života naší společnosti, v níž mají své místo „sklenění lidé“. Dozvíme se, že skleněný člověk „příliš mluví, aniž by rozuměl vlastním slovům“ a „nepochopil, že on přátele nemá“. Lze konstatovat, že vypravěčka „příběhu“ je totožná s autorkou knihy. Autorka si svůj pocit frustrace ze „skleněného labyrintu“ alegorizuje právě oním příběhem střetu se skleněnými figurkami během hry s virtuálním „přítelem“ – jakýmsi svým guruem, usměrňovatelem. Stav člověka (autorky) se vyznačuje průnikem snu a skutečnosti a je vyjádřen spojením prózy s verši. Ty komentují děj z jiného pohledu a slouží k oddalování pointy, přičemž jsou založeny na vysoké míře opakovanosti (téměř litanické). Na monologicko-dialogickém základě tak vznikl jednotný celek (blížící se žánru básně v próze), který dokáže přitáhnout čtenářovu pozornost a svou zvláštností „vtáhne“ čtenáře do sebe.