Milan Otáhal Libri

Kniha přináší přímá svědectví studentů o událostech 17. listopadu 1989 na Národní třídě, o studenstké stávce, ale také jejich vzpomínky na život za socialismu. Významou část knihy tvoří také historický úvod a analýza a interpretace výpovědí.

Shrnutí studentských aktivit od invaze sovětských vojsk přes Palachův čin, nástup normalizace, čistky mezi studenty, ztrátu veškerých politických ambicí v průběhu sedmdesátých a v první polovině osmdesátých let až po studentské opoziční aktivity, vrcholící listopadovými událostmi roku 1989. Rekapitulace role studentstva v moderních československých dějinách. Studie zkoumá vývoj studentského hnutí v letech 1968 až 1989 a roli studentů při pádu normalizačního režimu.

Po dlouholetém výzkumu nyní autor předkládá souhrnnou monografii o opozičním hnutí v době takzvané normalizace. Zevrubně v ní líčí jeho vývoj od projevů vzdoru proti politickým následkům okupace ze srpna 1968 až po zhroucení komunistického režimu a vítězství demokracie v "roce zázraků" 1989. V první etapě, do vzniku Charty 77, byli aktéry opozičního hnutí především exkomunisté, bývalí členové Československé strany socialistické a radikální studenti. Se vznikem Charty 77 došlo ke spojení různých ideových proudů opozice v jednom pluralitním společenství a do popředí se dostali představitelé kulturního disentu s programem obrany lidských a občanských práv. Od poloviny osmdesátých let pak vzrůstal počet a vliv dalších nezávislých iniciativ. Kniha je vybavena rozsáhlým poznámkovým aparátem a jmenným rejstříkem.

Autor se soustředil na umělce, kteří svým vystoupením na počátku roku 1989 významně ovlivnili část obyvatelstva, a na vědce, kteří vstoupili v únoru 1989 do veřejného života založením Kruhu nezávislé inteligence.

Podtitul: světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách Kniha je souborem dílčích studií o dějinách Evropy a zejména Československa ve 20. stol. (1914–1989).

Předkládaná kniha obsahuje čtyři studie, které přibližují rozmanité aspekty společenského vývoje v letech 1945 až 1989. Věnuje se trojjedinému vztahu opozice, společnosti a moci, přičemž prvním dvěma je věnována hlavní pozornost. Květa Jechová se ve své studii o mateřství v reálném socialismu zabývá problematikou respektování mateřské role ženy při budování socialismu, přibližuje práci interrupčních a státních populačních komisí, sleduje činnost ženských organizací i každodenní problémy žen-matek v období tzv. normalizace. Karel Kaplan přispěl studií, která analyzuje důvody, průběh a dopady sloučení sociální demokracie s Komunistickou stranou Československa. Milan Otáhal předkládá – na základě orálně-historického výzkumu pracoviště – interpretační studii o životě dělníků v normalizačním období. Vztahu opozice a společnosti, vzájemné reflexi a společenskému zakotvení opozičního postoje se věnuje studie Tomáše Vilímka, který se opírá o samizdatové texty, oficiální i nezávislé výzkumy veřejného mínění před rokem 1989 a v neposlední řadě i o vlastní rozhovory a výsledky jiných projektů orální historie.

Nezvykle objemné dílo autorského tria vznikalo na sklonku 80. let jako protiváha tehdejšímu účelovému výkladu moderní české historie. Autoři se snaží demontovat „český národní mýtus“, který byl systematicky budován v minulém století a často přežívá i dnes. Kniha nastavuje přísné zrcadlo našemu pohledu na českou historii od roku 1848 do mnichovských událostí a na naši roli v evropském kontextu, což vyvolalo řadu polemických reakcí. Cílem autorů nebylo sepsání odborné historické práce, ale spíše „netypického eseje s řadou znepokojujících tázání“. Publikace přináší detailní pohled na období první československé republiky, bez idealizující nostalgie a zjednodušujících stereotypů. Zkoumá také českou politiku po roce 1848 a usilování o moderní státnost, kladoucí otázky o tom, jak jsme obstáli a zda jsme využili šance, které nám dějiny nabídly. Současný čtenář může odhalit paralely mezi vztahem české politické reprezentace k rakouskému mocnářství a dnešním vztahem české společnosti k evropskému projektu a naší roli v něm.