Mit Immanuel Kant (1724-1804) verbindet sich ein Werk, das vielen als der Höhepunkt der abendländischen Philosophie gilt. Außer Platon gibt es wohl keinen Philosophen, dessen Werk eine solche Wirkung erzielt hat. Seine größte Bedeutung erlangte Kant durch die drei Kritiken, die“ Kritik der reinen Vernunft“, die dem Glauben an die Allmacht der Vernunft ein Ende setzte, die „Kritik der Urteilskraft“ und die „Kritik der praktischen Vernunft, in der Kant seinen kategorischen Imperativ entwickelte.
Soubor statí a přednášek a poznámek k problematice postavení člověka ve světě a v dějinách (Kacířské eseje, Platón a Evropa, Evropa a doba poevropská atd.).
Kniha je vyprávěním o putování napříč Itálií za jejími slavnými vilami. V těchto stavbách, které prosluly nejen svými architekty, nýbrž i událostmi ze všech oblastí kulturních a politických dějin, se odehrály příběhy tolikrát převyprávěné, až se staly neskutečnými. Kniha je psána nejen s vědomím, jak marná je touha zmocnit se plně těchto staveb, a to jak z vnějšku, tak zevnitř, nýbrž i s pocitem, že je třeba stále znovu se o to pokoušet.
Na severu Itálie směřuje pouť k slavným vilám benátského mistra Palladia a k pitoresknímu komplexu D'Annunziově na břehu jezera Garda. Ve Florencii a jejím okolí je pozornost věnována renesančním vilám, jejichž prostory hostily osobnosti, které stály u zrodu novověké evropské civilizace. V okolí Říma mapuje kniha několik pozoruhodných vil a zahrad postavených zámožnými kardinály. Nevynechává ani bizarní "posvátny´ háj" Bomarzo. Cesta končí na Sicílii u vily Palagonia, před kterou stanul v úžasu i na ledacos zvykly´ Johann Wolfgang von Goethe.
Devatenáctý svazek sebraných spisů Jana Patočky obsahuje deníkové záznamy reflektující kulturní a dění a filozofické myšlení autora v letech 1946-1950, obsahuje částečně francouzské a německé texty; s Edičním komentářem (s. 567-575) a Jmenným rejstříkem (s. 578-593).
Testo complesso e radicale, Essere e tempo (1927) non è solo il libro cui si deve principalmente la fama di Martin Heidegger, maestro dell'esistenzialismo, ma è soprattutto una delle opere più importanti della filosofia del Novecento: si propone infatti una reimpostazione di tutta la ricerca filosofica, dalla nascita stessa della filosofia fino al tempo presente. Poiché la domanda sull'essere è tipica dell'uomo e solo l'uomo se la pone, si tratta per Heidegger di analizzare in primo luogo l'"esserci" dell'uomo, con l'effetto di approdare a una riconcettualizzazione dell'intero lessico ereditato dalla tradizione filosofica, da Platone a Hegel.
Sv. 11: Studie z roku 1946 pochází ze sbírky textů vydané autorem v roce 1950 pod názvem Holzwege. Studie promýšlí jeden z nejstarších filosofických výroků, podává jeho výklad a zdůvodňuje jeho svérázný překlad. Autor se snaží ukázat, jaký význam má promýšlení Anaximandrova výroku pro porozumění rozdílu mezi celkem jsoucího a bytím. Osvětlení tohoto rozdílu pak má přispět k odstranění zapomenutosti na bytí a zásadním způsobem pomoci překonat zmatek, v němž se nachází dnešní člověk, posedlý světovládou a bezmezným ovládnutím přírody. Přeložil I. Chvatík.
Joan Stambaugh's translations of the works of Heidegger, accomplished with his guidance, have made key aspects of his thought and philosophy accessible to readers of English for many years. This collection, writes Stambaugh, contains Heidegger's attempt "to show the history of Being as metaphysics," combining three chapters from the philosopher's Nietzsche ("Metaphysics as a History of Being," "Sketches for a History of Being as Metaphysics," and "Recollection in Metaphysics") with a selection from Vorträge und Aufsätze ("Overcoming Metaphysics").
Soubor studií Negativní platonismus a Věčnost a dějinnost. Uspořádali a textologicky připravili Ivan Chvatík a Pavel Kouba.
V tomto útlém spisku, který, ač byl napsán počátkem 50. let, vyšel (mimo samizdat) teprve v roce 1990, se Patočka snaží nabourat tradiční představu chápání metafyziky jako představu o strnulých, nečasových a věčně jsoucích entitách (idejích). Místo toho se snaží předložit jakousi "negativní metafyziku", která tvrdí, že ideje jsou veskrze transcendentní, neuchopitelné a především odpředmětňující, nemají v sobě kladný obsah, spíše jsou věčným "záporným plus", které překračuje každý daný obsah. Na základě těchto myšlenek kritizuje Patočka každý pozitivní nárok na pravdu jakožto uchopení toho ideji vlastního a následné ovládnutí světa, přisvojení si pravdy a vytvoření ideologie. Tvrdí totiž, že člověk je bytostí svobodnou, důstojnou, ovládající (ve smyslu vědy, ve smyslu chápání se předmětů, jejich popisování a ovládání), ale také pokornou a sloužící jakémusi vyššímu principu, který se nikdy neukáže ve své celkovosti. Ukazuje tak člověka jako bytost neustále hledající, bytost otázky a filosofie.
