Námětem románu je vytvoření pionýrské a komsomolské organisace v domě dětí-invalidů, zmrzačených v letech Velké vlastenecké války. Prožité otřesy a tělesná nerovnocennost zanechávají ve vědomí dětí těžké stopy. Děti jsou neúměrně svému věku vážné, uzavřené, mlčenlivé. Autorka - původně výtvarná umělkyně, která v obleženém Leningradě v r. 1941 ztratila zrak, poznala sama, jak vlivem péče sovětského státu je možno učinit z invalidy plnocenného člověka a tuto zkušenost učinila hlavním motivem knihy. Na postavě pionýrské vedoucí ukázala, jak díky odpovědné pedagogické práci se objevují u dětí nové schopnosti a roste jejich důvěra ve vlastní budoucnost.
