Jan Bíba Libri

Demokratické společnosti (ať nové či etablované) v současnosti procházejí hlubokou krizí. Je téměř nemožné přehlédnout její symptomy od poklesu volební účasti, vzestupu pravicového populismu a plebiscitarismu, občanské nespokojenosti až po úpadek tradičního stranictví. Původ této krize bývá často spatřován v krizi či rozpadu tradičních reprezentativních institucí. Zatímco někteří z tohoto vývoje usuzují na zánik reprezentativní demokracie a oslavují příchod demokracie post-reprezentativní, významná část současné demokratické teorie se naopak (zdánlivě paradoxně) obrací k reprezentaci jako nástroji demokratizace demokracie. Tento pohyb se může zdát překvapivý nejenom pro faktickou krizi reprezentativních institucí, ale i proto, že řada proudů současné demokratické teorie (participační, deliberativní a radikální teorie demokracie) se formovala jako kritika inherentně nedemokratické a elitářské či oligarchické povahy reprezentativní demokracie a jako snaha o její překonání. Příspěvky shromážděné v tomto svazku se snaží zachytit tento intelektuální pohyb a nabídnout nové promyšlení vztahu demokracie a reprezentace jako nástroje jak pro porozumění krize demokracie, tak pro její léčbu.

Kniha nabízí komentář k Machiavelliho Vladaři, zřejmě nejznámějšímu dílu politické teorie. Výklad seznamuje čtenáře s hlavními idejemi a koncepty Machiavelliho politického myšlení a jejich historickým, ideovým a literárním kontextem. Machiavelli je vylíčen jako představitel estetické politické teorie, která namísto řeči zdůrazňuje roli smyslového vnímání jako předpokladu existence politického společenství. Kromě toho kniha věnuje pozornost Machiavelliho specifickému pojetí sociálního konfliktu a jeho kritice oligarchie. Studie vychází současně s novým překladem Vladaře.

Machiavelli se vrací do soudobé politické teorie v dalším převleku. Kniha Machiavelli mezi republikanismem a demokracií je inspirována polemikou o povaze moderní liberální demokracie, která je v angloamerickém prostředí již delší dobu vedena pod hlavičkou republikanismu, ale v domácím prostředí je téměř neznámá. Republikanismus a demokracie v ní představují ideovou výzvu liberalismu a k překvapení mnohých je Machiavelli současným hrdinou této diskuse. Kniha tuto polemiku přibližuje ve třech krocích, nejprve pojednává o machiavelovskému republikanismu, poté o obraně lidu, kterou z něho lze vyčíst, a nakonec o republikanismu v mezinárodních vztazích.

Zdá se, že v současné době prožíváme krizi liberální demokracie. Symptomy jsou nepřehlédnutelné: pokles volební účasti, nebývalá schopnost oligarchií využívat fungování státu ve svůj prospěch, vlády tvrdošíjně prosazující neoliberální reformy i přes vytrvalý odpor občanů, odumírání sociálního státu a v neposlední řadě úspěch nového populismu pravice. V této knize se hledá protilék. Příčiny krize autoři nespatřují ve výzvách globálního kapitalismu, natož v pohnuté české historii. Zajímá je vnitřní napětí v liberální demokracii samotné, které spatřují v nedostatečné artikulaci vztahu mezi liberalismem a demokracií. Soudí, že dosavadní artikulace se vyčerpaly, a tak se hledají nové. Postliberální konstelaci považují právě za takový teoretický prostor, ve kterém lze nově tematizovat schopnosti demokracie jednat kolektivně, veřejně a politicky, schopnosti, které liberální teorie ve svých úvahách eliminují. Otázky s tím spojené se v knize zkoumají z hlediska čtyř směrů soudobé demokratické teorie: neorepublikanismu, deliberativní demokracie, postliberální demokracie a demokracie radikální. Odpovědi se pochopitelně liší, společná jim je ale snaha otevřít pro demokratické myšlení postliberální perspektivu.

Machiavellis Werk, ursprünglich als Empfehlung für den designierten Fürsten von Florenz verfasst, zählt zur Weltliteratur und gilt als erstes Werk der modernen politischen Philosophie. Es behandelt die Grundsätze politischer Herrschaft, die moralischen Eigenschaften des Regenten und verschiedene Herrschaftstechniken zur Schaffung effizienter Ordnung. Machiavelli wird oft missverstanden; der Satz „Der Zweck heiligt die Mittel“ ist nicht von ihm, sondern stammt von seinen Kritikern. Sein Ziel ist die Begründung eines autonomen, moralfreien Politikbegriffs, jedoch nicht die Förderung von Immoralität im politischen Handeln. Sein pragmatisches Ethos betont, dass der politisch Handelnde von der historischen Situation, den Zielen und den realen Möglichkeiten abhängt. Die zentralen Tugenden des idealen Herrschers sind Necessità (Einsicht in die Notwendigkeit), Fortuna (Geschick basierend auf historischem Wissen) und Virtù (Fähigkeit zur Autonomie). Für die kommentierte Neuedition wurden die ältesten Handschriften sowie die von Machiavelli verwendeten historischen Quellen wie Livius und Thukydides kritisch betrachtet. Der italienische Text basiert auf der kritischen Ausgabe von Giorgio Inglese.