Představa, že jsme dorostli do produktivního věku, že se těšíme svobodě a blahobytu, automaticky neznamená, že naše dospělost nemůže stát za hovno. Že se není čeho bát, když můžeme studovat, cestovat a podnikat. Ano, je to rouhání. Ale pokud jsme nepocítili válku, represe ani nedostatek, tak to přece neznamená, že jsme nezažili teror, že neznáme strach a že v našem dospívání o nic nešlo. A o co tedy? Třeba o arachnofobii. Nebo chcete-li, o holé přežití.
Sbírka básní Jindřich Jerusalem přináší soubor textů z let 2007–2012. Jak již naznačila autorova prvotina Běhařovská lhářka, na kterou soubor volně navazuje, do české poezie vstupuje básník s výraznou osobitou poetikou. Jeho texty v sobě mají specifický enigmatický náboj, jenž je dán způsobem, jímž autor řeší konflikt mezi vnitřním světem básníka a realitou životního provozu. Reflexe tohoto rozporu se zde stává dynamickým zdrojem tvorby básnického obrazu. Zdá se, že této dichotomie si je autor vědom, aniž by se s ní spokojil. Svoji tvorbu charakterizuje ve stručnosti těmito slovy: „V ohnisku sbírky je zkušenost, pro kterou prostor není pouhým prostředím nebo kulisou, ale láskou a příležitostí. Texty balancují na pomezí básnické metafyziky a anonymní kartografie. Hledají rovinu, na které by mohla ožít a množit se místní jména. Úsilí o celistvý obraz a plnokrevný příběh je narušováno nespolehlivými montážemi a spontánním zhušťováním/uvolňováním materiálu, který je místy neudržitelný, místy vágní.“
Poltergeist je hlasitý paranormální jev, duch domu, který se projevuje nevysvětlitelnými přesuny nábytku, šramotem za zdí či samovolnými explozemi. Živí se strachem a samotou, úzkostí a izolací. Titulní figura a nevyjádřený subjekt páté básnické sbírky Martina Pocha terorizuje nic netušící obyvatele, zanechává po sobě hmatatelné stopy, které mohou být pozůstatkem manželské hádky, živelné katastrofy i smrtelného zápasu, ale zejména vyjadřuje zapomenutou souvislost, kterou pochopíme ve chvíli, kdy se poltergeist ukáže v zrcadle. Zřejmě nejtemnější autorova sbírka zasazuje poezii do romantizujících žánrových rámců béčkového hororu, sci-fi a sociální balady ve čtyřech navazujících oddílech věnovaných dětství, manželství, stáří a smrti. Především je to poezie jako otázka: Jsi to ty, to za zdí? Ukaž se, půjdeme na karneval. – Ale já ještě nechci umřít!
Básnická sbírka, prvotina Martina Pocha. Mladý autor z Poohří předkládá verše s výrazným smyslem pro fabulaci a rytmus jazyka.
Závěrečná část básnické tetralogie (Běhařovská lhářka, Jindřich Jerusalem, Cesta k lidem) Martina Pocha se soustředí na eponymní městys protkaný potrubím, s nemocnicí Motol ve středu jako místem akce, spěchu, s živým, reálným provozem („Potom hasiči, sanita, exit, obchvat / točité schodiště, Motol, rychlovýtah“), na nějž odpovídá autorova reflexe vlastního vnitřního života i okolí („Jako když polkne lék / zní labutí píseň dětí / jež mocně působí uvnitř / a nutí vyjít s vlky“). Tento konflikt vytváří dynamický prvek, přeskakováním z jednoho bodu na druhý nastává bolestné prolínání obou protichůdných skutečností a nakonec jejich sešití v jeden celek.
Třetí sbírce v řadě a zároveň první části autorovy tetralogie dominuje Motol - místo nemoci a uzdravení, vrátnice civilizované přírody a neuralgie citu. Nemocniční areál jako labyrint či město ve městě, ve kterém prostor nečekaně přechází v návštěvní hodiny. Ostatně je to také deník, lineární protokol příhod a motivů, podobně jako svatba, hypotéka, válka... Vrchní sestra jistě bude mít plné ruce práce. Bude mít ale i soucit? Předstírám, že jdu s dobou, ale ve skutečnosti se brodím. / Přátelé to pochopili a nechávají mě rozptýlit se v davu, / aby rodinná oslava mohla začít tam, kde přestala...
Kniha přináší zajímavá fakta z historie i údaje ze současnosti českého rybářství a rybníkářství společně se zajímavostmi ze života ryb. Vhodná i pro žáky ZŠ.
