Jana Vymazalová Ordine dei libri (cronologico)

La pandemia che ha travolto le nostre vite dalla fine di febbraio non ha messo a repentaglio solo la nostra salute, né solo la nostra economia. A differenza delle altre epidemie della storia, ha travolto anche la nostra testa, portandoci a una specie di follia collettiva in cui si sono perse priorità, chiarezza di sguardo, obiettivi e capacità di giudizio. La “prima paura mondiale” (come è stato per la prima guerra mondiale) ha stravolto tutto, ed è ora di fare un bilancio. Bernard-Henri Lévy – filosofo e giornalista da sempre attento ai temi etici della contemporaneità – individua in cinque punti i rischi maggiori sul piano sociale e morale del Covid-19: la sanitarizzazione della società; l’idea di una “lezione del virus”, una sorta di lettura provvidenziale e punitiva della pandemia; l’apprezzamento del ritiro nelle proprie case, un confinamento prima noioso, poi sempre più dorato, protettivo; il riposizionamento dei valori della vita (per cui portare a spasso i cani è diventato essenziale, uscire a prendere un libro no) e infine la messa in secondo piano, anzi la neutralizzazione, di tutti gli altri problemi del mondo, come se non esistesse altro che la pandemia. È ora di recuperare, dopo questa esperienza disastrosa, un’idea di mondo e di vita più complessa. È ora di tornare a vivere. Senza dimenticare quello che abbiamo passato, ma andando oltre. Guardando più in là.

Geopolitika v televizních seriálech aneb triumf strachu. Kniha francouzského významného politologa Dominique Moiseho se neotřelým způsobem zabývá otázkou emocí v dnešním světě, jež vysvětluje na podkladu současných nejpopulárnějších televizních seriálů (Hra o trůny, Dům z karet, Okupace, Homeland, ale i Panství Downton). Autor upozorňuje na to, že od 11. září 2001 zasahuje světová politika stále více nejen do našeho každodenního života, ale i do naší imaginace. Seriály se staly odkazem stejně tak kulturním jako politickým a skoro se přitom zdá, že jejich scenáristé se díky své intuici stávají lepšími analytiky současného světa než profesionální politologové. Na otázku, jaká emoce tedy nejvíce charakterizuje současnou společnost, Moise odpovídá: je to strach. Strach z barbarství a vítězství chaosu, jak jej zobrazuje Hra o trůny, strach z toho, že dosavadní řád a smysl světa mizí, jejž pociťují hrdinové Panství Downton, strach z terorismu, který je hlavním tématem série Homeland a konečně strach z ruské hrozby, již velmi realisticky zobrazuje norsko-švédský seriál Okupace.

»Mit einem Matchsack, einem Kompass ausgerüstet, geht Werner Herzog in Richtung Paris, es ist kalt, schmelzender Schnee und Eis, kein Handy auf dem Herzogsweg, kein Verlag, der Geld bei Fuß steht, kein Videoteam, das im Tagesetappenhotel wartet. Was heute eine Extremform des medialen Spaziergehens ist, umweht hier der Hauch der Lenzschen Verwirrung, ist manchmal der Selbststilisierung zum ›Schmerzensmann‹ nahe. Wo er später wie in Fitzcarraldo ein Schiff durch den Urwald ziehen lässt, nimmt er hier das körperliche Leid auf sich, Erschöpfung, entzündete Achillessehne, bewusstloses Weitergehen. Es ist das Körperliche, das ihm zur Bedingung der Wahrheit wird, und das vermeintlich Chancenlose dieser Unternehmung, um sie gegen jede Logik durchzusetzen. ›Lieber die Sinnlosigkeit, wenn es eine ist, bis zur Neige gekostet‹, notiert er kurz vor Paris, als er nahe am Aufgeben ist. Der Anlass des Gehens, die Rettung der ›Eisnerin‹, wie Bertolt Brecht sie nannte, tritt in den Hintergrund (›Im Nachhinein noch dieses‹: Sie wird gerettet, stirbt 1983). Das Gehen wird zum Mittelpunkt (›Das Wissen kommt von den Sohlen‹), die Szenen der inneren Landschaft, des Schauens, das Fremd- und wieder Vertrautwerden des eigenen Landes.« Konrad Heidkamp, Die Zeit