Kniha přináší nový pohled na mechanismus vývoje vesnických půdorysů a plužin, včetně odhalování měr a modulů při pravidelném vytyčování v novověku i ve středověku. Půdorysy vesnic a jejich plužiny přitom chápe jako celek, jehož jednotlivé složky se mohly v čase proměňovat. Jako podklad využívá zejména mapy stabilního katastru, což současně znamená další rozšíření poznávání informací, obsažených v tomto unikátním archivním fondu.
Kniha vznikla jako novelizace titulu VODĚRA, Svatopluk a Jiří ŠKABRADA. Jihočeská lidová architektura. České Budějovice: Jihočeské nakladatelství, 1986. Editorem a hlavním autorem je již jen jeden z tehdejších autorů – Jiří Škabrada, protože Svatopluk Voděra zemřel v roce 2001. Kniha je oproti původnímu titulu napsaná v podstatě nově a obsáhleji, protože mohla být obohacena o výsledky množství dokumentací i průzkumů různého druhu – od plošných, prováděných před prohlašováním vesnických památkových rezervací a zón v devadesátých letech 20. století, až po podrobné průzkumy jednotlivých objektů, opřené dnes i o dendrochronologická datování. Vyšlo paralelně ve dvou vydáních. Vydání první jako neprodejná metodická publikace Jihočeského krajského úřadu
Po vytvoření typologického modelu pozdně středověkého vesnického domu Jiřím Škabradou následovalo v posledních desetiletích objevování značného počtu mimořádně starých vesnických domů, které prohloubilo naše poznávání tzv. lidové architektury o téměř dvě staletí, na práh středověku. Největší počet těchto nálezů uskutečnili Z. a J. Syroví ve východní části Pardubického kraje; společně s J. Škabradou se pak snažili tyto objekty poznat a dokumentovat. Jádro publikace tvoří katalog rozborů téměř čtyř desítek těchto a dalších objektů – domů a několika stodol. Rozbory obohacují i přínosy dalších disciplín od řady spoluautorů – zejména rešerše písemných pramenů, jimiž se odkrývá „lidská“ stránka vývoje jednotlivých staveb. Většinu objektů a jejich stavebních etap se také podařilo přesně datovat pomocí dendrochronologie. Kromě nových objevů se autorům podařilo konečně zařadit a přesně datovat i některé známé stavby (Telecí čp. 16, Dřevěnka v Úpici). V několika případech se čtenářům představují i pracovní postupy a pozoruhodné výsledky oprav těchto domů. Kniha se tak stává i jakousi učebnicí, která ukazuje, co všechno se dnes můžeme dovědět vlastně o každém venkovském domě.
V odborné literatuře, zabývající se historickými konstrukcemi jako "abecedou" poznávání historických staveb (tedy klíčové součásti hmotné kultury a památkového fondu) chybělo dosud stručné a přehledné shrnutí základních informací; tuto mezeru se snaží publikace vyplnit. Uspořádána je v obvyklém pořadí počínaje základními konstrukcemi (stěnové svislé - zdivo, dřevěné stěny, hlína a lepenice, vodorovné - stropy, klenby) přes schodiště, krovy a vytápění až k doplňkům staveb (dveře, okna, podlahy a dlažby, zábradlí a mříže) a úpravě jejich povrchů. Základním hlediskem textu je vývoj popisovaného jevu v časovém postupu, a to pokud možno včetně podmíněnosti dalšími vazbami ("postup" konstrukcí od vyššího sociálního prostředí až k přežívání jednodušších archaických forem na venkově - lidová architektura). Obrazový doprovod tvoří výběr téměř 350 barevných fotografií.
Existence původních plánů pro historické vesnické stavby, tedy projektů lidové architektury, byla donedávna prakticky neznámá. Tyto plány představují překvapivý pramen poznání pro zájemce o studium historické architektury, neboť slouží jako úsporné grafické podklady pro kvalitní stavby a jako působivá výtvarná díla. Studium plánů a jejich doprovodných spisů obohacuje naše vědomosti o historických stavbách, zachycující důležité etapy jejich vývoje, jako přechod z dřevěného na zděné provedení na počátku 19. století a proměnu vytápěcího systému v polovině tohoto století.
Zajímavé je, jak tradiční vesnická tvorba přestála velké proměny 19. století bez zásadní ztráty kontextu ve svém typologickém a hmotovém řešení. Tyto stavební plány zachycují objekty v jejich původní podobě, což je činí cenným pramenem pro citlivé opravy a rekonstrukce venkovských staveb a inspirací pro nové stavby. Kniha obsahuje regionálně roztříděný katalog více než dvou set původních stavebních plánů z konce 18. a 19. století. Tento atraktivní a objevný materiál s průvodními texty poskytuje jedinečnou možnost lépe porozumět těmto stavbám milovníkům historické architektury a majitelům rekreačních chalup.
Existence původních plánů pro historické vesnické stavby, tedy projektů pro lidovou architekturu, byla donedávna prakticky neznámá. Tyto plány představují překvapivý pramen poznání pro studium historické architektury, neboť slouží jako úsporné grafické podklady pro kvalitní stavební projekty a zároveň jako působivá výtvarná díla. Studium těchto plánů a jejich doprovodných spisů obohacuje naše vědomosti o historických stavbách, zachycující klíčové etapy jejich vývoje, jako je přechod z dřevěného na zděné provedení na počátku 19. století a proměna vytápěcího systému. Zajímavé je, jak tradiční vesnická tvorba přečkala velké proměny 19. století bez zásadní ztráty kontextu. Tyto stavební plány jsou důležité, protože zobrazují objekty v jejich původní podobě, což je cenné pro citlivé opravy a rekonstrukce. Katalog více než dvou set původních stavebních plánů z konce 18. a 19. století, doplněný zasvěcenými texty, nabízí jedinečnou příležitost lépe porozumět těmto stavbám všem zájemcům, milovníkům historické architektury a majitelům rekreačních chalup.
Druhá kniha z edice Památky Unesco nakladatelství Foibos pojednává o nevelké osadě Holašovice, která leží v půvabné krajině jižních Čech nedaleko Českých Budějovic v Šumavském podhůří. Obec Holašovice je příkladem nejzachovalejší jihočeské lidové architektury z 18. a 19. století. Jádro obce tvoří náves, kolem které je soubor 17 statků s typickými štíty ve stylu jihočeského baroka. Památková rezervace Holašovice byla roku 1998 zapsána na Seznam světových památek UNESCO. Publikace Holašovice: Vesnická památková rezervace pojednává o dějinách obce od nejstarší historie až po dnešní stav a současnou památkovou péči. V katalogu jsou podrobně popsána jednotlivá stavení, které doplňují fotografie současného stavu i historické fotografie a plány.
Převážná většina usedlostí obce dnes slouží k trvalému bydlení, pouze dvě jsou využity k rekreaci. Bývalý hostinec slouží i nadále svému účelu, v obydlí kováře je dnes umístěn obchod a v kovárně hasičská zbrojnice. Holašovice jsou nejreprezentativnějším a nejzachovalejším příkladem tradiční lidové stavební tvorby a jejich současná podoba dokumentuje vzhled typické jihočeské obce z doby kolem poloviny 19. století s výrazným geniem loci.
Sborník příspěvků z I. konference stavebně historického průzkumu, konané 4. - 6. června 2002 na zámku v Zahrádkách u České Lípy, obsahuje různé studie zaměřené na historické otopné systémy a jejich vývoj. Roman Kursa se věnuje historii otopných zařízení od paleolitu po novověk. Ludvík Skružný analyzuje funkce a vývoj těchto zařízení. Další příspěvky se zaměřují na specifické příklady, jako je římské hypokaustum, teplovzdušné vytápění ve středověku a otopné systémy v dřevohliněných domech ze 13. století.
Miroslava Cejpová zkoumá dochovaná topeniště v hradních kuchyních, zatímco Jiří Škabrada a Pavel Bolina se zaměřují na architektonické detaily hradů. Michael Rykl a Michal Panáček přinášejí příklady vytápění ve stavbách 14. století a na hradě Kost. Zdeněk Hazlbauer se věnuje vývoji kachlových kamen a jejich umístění v různých prostorách.
Další příspěvky se zabývají atypickými kachlovými kamny, významem komínů, a úpravami otopných systémů v 19. století. Hana Hanzlíková zkoumá způsoby vytápění zámeckých objektů v tomto období. Celkově sborník přináší cenné poznatky o historických otopných systémech a jejich vývoji v různých obdobích a regionech.
