Gli scritti di Dalia Grinkevičiūtė sono ora saldamente inseriti nel canone letterario lituano. I suoi anni formativi dell'adolescenza li trascorse sopportando le dure realtà dei gulag siberiani, esperienze che modellarono profondamente la sua voce letteraria. Nonostante ulteriori deportazioni dopo il suo ritorno in patria, proseguì gli studi di medicina, ma la sua scrittura rimase un focus centrale. La sua opera si distingue per la sua prospettiva profondamente personale e la sua esplorazione di temi come la sopravvivenza e la resilienza umana.
An extraordinary piece of international survival literature, joining the likes of Primo Levi and Anne Frank. A beautiful memoir of resilience through Soviet repression and the Gulag that, like the author, beats the odds to survive.
Memoáry litevské lékařky Dalii Grinkevičiūtė (1927–1987) pocházejí z různých časových období, některé vyšly už za jejího života, nikoli však v Litvě samotné. První část tvoří zápisky z vyhnanství na daleké Sibiři, kam okupační sovětský režim Daliu Grinkevičiūtė s rodinou deportoval v r. 1941, kdy jí bylo čtrnáct let. To, že je vypravěčkou dívka před prahem dospělosti, ještě zvyšuje jejich drásavost a zdůrazňuje nepochopitelnou krutost a nelidskost sovětského režimu, pro nějž lidský život nemá žádnou cenu. Ovšem ani další část memoárů, popisující její zážitky z lékařské praxe i všedního života v Kaunasu v šedesátých a sedmdesátých letech, není povzbudivým čtením – dusivá atmosféra neustálého kádrování, sledování a pronásledování obklopovala autorku až do konce života. O to obdivuhodnější je, že navzdory nebezpečí vytrvala ve svém úsilí a přinesla světu svědectví nejen o tragické historii litevského národa, ale také o nezlomnosti vlastního ducha.