Alain Finkielkraut è un filosofo e scrittore francese la cui opera affronta questioni critiche della società moderna. I suoi saggi esplorano le tensioni tra tradizione e progresso, svelando le complessità dell'identità e della cultura in un mondo globalizzato. Finkielkraut è noto per la sua penetrante analisi intellettuale e la sua appassionata difesa dei valori culturali. La sua scrittura sfida i lettori a riflettere sulla traiettoria della nostra civiltà.
Die Visionen von Menschlichkeit und Menschheit haben Epochen bestimmt, Generationen mitgerissen. Wie und warum konnten sie in ihr Gegenteil verkehrt werden? Alain Finkielkraut entwirft ihre Ideen-Geschichte, um seine These vom -Verlust der Menschlichkeit- zu beleben. Das Grauen und das Entsetzen, das die beiden Weltkriege, das Nationalsozialismus und Stalinismus im 20. Jahrhundert verbreitet haben, entsprechen einander. Die Ideen von Menschlichkeit und Menschheit - so die These von Finkielkraut - können nicht unschuldig weiterverfolgt werden.
Nasz wiek jest najwyższym stopniu czasem niepotrzebnego cierpienia, które nie wymaga dialektycznych wyjaśnień, ale czeka na to, by je ukoić - jeśli to możliwe - poprzez bezpośrednią i wolną od wszelkich apriorycznych założeń - pomoc. Jeżeli jednak również ta nowa odmiana filantropii, pozbawionej już teraz klapek na oczach, stwarza problem, to dlatego, że i ona nie zerwała z okrucieństwem. Raz się sparzywszy, człowiek woli zarezerwować swój humanitaryzm wyłącznie dla wielkiej tragedii. Oznacza to, że potrzeba niemało krwi, aby przełamać jego powściągliwość i zmusić do działania. Jest go w stanie poruszyć jedynie jakaś niezaprzeczalna masakra i całkowicie bierne cierpienie. Dopóki zło nie ukaże się w całej oczywistości, dopóki nie zostaną rozwiane wszelkie zastrzeżenia i wątpliwości - trzyma się na uboczu. Potem zaś ma już co innego na głowie. Nielitościwa zaiste delikatność. W ostatecznym rachunku w tej uczuciowej alienacji wobec nędzy jest tyle samo okrucieństwa co w męskiej decyzji, aby skończyć z nędzą tego świata, odwołując się do sprytnych argumentów.
Alain Finkielkraut byl zvolen do Francouzské akademie do křesla číslo 21, které se uvolnilo smrtí Féliciena Marceaua, a stal se tak 727. akademikem. Na slavnostním zasedání 28. ledna 2016 přednesl svůj první proslov, v němž poděkoval a vzdal hold svému předchůdci. Proslovy nových členů akademie mají dlouhou tradici, zaměřují se na laudatio, chválu jak nového člena, tak jeho předchůdce. Finkielkraut, esejista a filozof, v roce 2014 podal portrét Féliciena Marceaua, jehož minulost byla komplikovaná kvůli obvinění z kolaborace. Finkielkrautovo hodnocení ukazuje jeho velkorysost a kritický úsudek, zatímco Pierre Nora, historik, navázal na jeho proslov úvahami o krizi kultury a národa, což jsou otázky aktuální i v českém prostředí. Dialog mezi akademiky je jiskřivý, s humorem kontrastujícím s vážností situace. Česká kulturní veřejnost ocení výměnu názorů mezi Finkielkrautem a Norou, kteří prošli složitým názorovým vývojem. Čtenáři se seznámí s myšlenkami francouzských akademiků, kteří reflektují historii, vlastenectví, imigraci, roli médií a krizi tradiční politiky. Nad tím vším se klene vědomí, že kritické myšlení otevírá cestu k svobodě jednotlivce i společnosti.
Úvahy o společenských proměnách současné Francie
Francie, podobně jako celá Evropa, se v posledních letech mění k nepoznání. Jak máme těmto proměnám rozumět? Jak se v novém světě vyznat a co očekávat? Odpovědi na tyto otázky přicházejí ze dvou stran: poučme se z historie, říkají jedni, dívejme se na společnou budoucnost, říkají druzí. Alain Finkielkraut ukazuje, že obě strany se mýlí: historické analogie i politické vize nám totiž přítomnost zakrývají a znemožňují nám vidět její skutečnou tvář. Ve svých komentářích k francouzským událostem z let 2013–2015, které připravoval pro rádio RCJ a časopis Causeur, se pokouší o věcné a střízlivé hodnocení, které je neideologické a drží se zdravého rozumu – asi tak, jak to známe u G. K. Chestertona nebo Raymonda Arona. „Jedině to je přesné, žít v přítomném okamžiku,“ cituje autor v úvodním mottu Charlese Péguyho. A život v přítomném okamžiku pro něj znamená odložit veškeré předsudky a „podívat se zpříma do tváře, kterou jsme nečekali“.
Les années trente, dit-on, sont de retour. La droite intégriste et factieuse occupe la rue, l’ordre moral sort des catacombes, la crise économique pousse à la recherche d’un bouc émissaire et l’islamophobie prend le relais de l’antisémitisme. Cette analogie historique prétend nous éclairer : elle nous aveugle. Voulant lire ce qui arrive à la lumière de ce qui est arrivé, elle en occulte la nouveauté inquiétante. Montrer que nous vivons un tournant historique, paradoxalement masqué par la référence incessante à l’Histoire ; appréhender ce moment crucial dans ce qu’il a d’irréductible au répertoire de nos vicissitudes : tel est le pari de ce livre. Et l’enjeu est existentiel autant qu’intellectuel. Si, comme l’écrit François Mauriac, « l’épreuve ne tourne jamais vers nous le visage que nous attendions », il nous incombe d’être à l’heure au rendezvous et de regarder en face le visage que nous n’attendions pas.Dans une époque qui tend à se prendre pour une autre, l’exactitude devient la tâche prioritaire de la pensée.
«Pourquoi Péguy, maintenant ? Qu'avons-nous à faire des tourments d'un paysan normalien qui fut tout à la fois dreyfusard, catholique et socialiste, prophétique et désespéré ?Il fallait mettre Péguy à l'ordre du jour car c'est peu de dire de cette œuvre qu'elle est actuelle : en vérité, elle nous attend. L'heure est venue d'entendre dans notre présent et pour l'avenir les âpres questions dont Péguy a harassé son époque.L'heure est venue, si nous voulons comprendre notre temps, de lever la quarantaine, de lire Péguy, de réintégrer dans la cité intellectuelle la grande pensée poétique et critique qui annonce "une panmuflerie sans limites" et voit poindre "un monde non seulement qui fait des blagues, mais qui ne fait que des blagues, et qui fait toutes les blagues, qui fait blague de tout."»Alain Finkielkraut.
Die Zukunft, die sich schon 1982 in Alain Finkielkrauts Essay (L’Avenir d’une négation) ankündigte, ist zu unserer Gegenwart geworden. Es ist längst nicht mehr der rechte Revisionismus, der die Tagespresse beherrscht und es sind mehrheitlich auch nicht mehr die ewig Gestrigen, die den singulären Charakter der europäischen Judenvernichtung wirkmächtig in Zweifel ziehen oder leugnen. Das Geschäft des Revisionismus wird heute vielmehr von linken Aktivisten und postkolonialen Theoretikern besorgt, die nichts unversucht lassen, um an der Präzedenzlosigkeit der Shoah zu rütteln.
