Vendula Klímová Libri

Poezie Barbory Sebery prorústá svěrem pornamenaným mezigeneračními traumaty, závislostmi i pocity osamění. Autorka naslouchá veriúm ukrytým v rýhách umakartových sten i v prasklinách vlastní pamětí a tvoří z nich syrové obrazy, které navzdory totální deziluzivnosti odmítají rezignovat. Místo lyrické mluvčí je v téžiti každého dne - niekde uprustied protrpéného dobra a nepotřebných věcí, kde se svou básnickou baterkou rozmetává stíny pochybností a strachů. Rodná Ostrva zde není jen kulisou, ale dúvěrně známým prostorem, který ji formuje, zraňuje, ale také nutí znovu vstávat. I po té nejči noci se totiž vždycky probudi s tou stejnou voranu naději

Tichá se ve své druhotině obrací k místům i lidem, kteří se do ní nesmazatelně otiskli jako světlo do staré fotografie. Hledá rovnováhu mezi světlem a tmou, a přitom křeše básně-jiskry, které jí pomáhají proklestit si cestu potemnělými časy. Jednotlivé texty plynou pomalu – objevují se v záhybech města, pohledech do dálky, ve vráskách krajiny i očích milované osoby. Jsou důkazem, že i obyčejné chvíle dokážou nést cosi posvátného.