Jan Lukavec Ordine dei libri (cronologico)

Jižní Město bývalo symbolem socialistického urbanismu, „noclehárnou“ z panelů, pro mnohé i hrozbou urbanistického ghetta. Tato publikace však největší české sídliště odkrývá v jeho nečekané hloubce, jako vrstevnatou krajinu příběhů, mýtů a lidských osudů. Jednotlivé kapitoly provázejí čtenáře fascinujícím panelovým labyrintem, od blátivých počátků a nezatuhlého betonu až po současnou zelení pokrytou čtvrť. Kniha staví do překvapivých souvislostí osobnosti české kultury (Max Švabinský, Egon Bondy, Miloslav Švandrlík, Miloš Doležal) s fenomény každodenního sídlištního života. Architektonické vize kosmického věku a utopické dějiny betonu se zde potkávají s undergroundem, legendárním koncertem zpěvačky Nico, fenoménem vietnamské komunity a s každodenní poetikou hospod, hřišť či panelákových výtahů. Publikace zkoumá, proč na Chodovci leží místo těl archiválie, nebo jak linka 213 propojuje světy. A nakolik se Jižní Město v průběhu půlstoletí proměnilo z provizoria v plnohodnotné město ve městě, které si dokázalo vybudovat a udržet vlastní duši.

Proč při svatbách rozbíjíme talíře? Proč v raně středověké Evropě nosily ponožky nejprve duchovní osoby? Od kdy nosí paraple/deštník/slunečník i muži? Jsou batůžky a snowboardy bytostně levicové? Může mít sýr nějaké dějiny? Blíží se doba, kdy si budeme vše navzájem půjčovat? Dokážeme i dnes z nějakých neživých předmětů odhadovat budoucnost? Jsou nám dnes ještě nějaké věci svaté? A jaká je budoucnost sexuálních robotických panen? Kniha zkoumá to, jak se měnily a vzájemně překrývaly významy, které si spojujeme s každodenními věcmi. A také jak se transformovaly důvody, proč je používáme. Kniha zve k objevování někdy až dobrodružných kulturních dějin aut, bot, džín, houslí, jízdních kol, míčů, vidliček, vlaků, zvonů, žvýkaček, ale i eucharistie. Zpochybňuje známou dichotomii Ericha Fromma „Mít, nebo být“, protože mnohdy jsou to právě věci, které nám definují a připomínají, jaká je či byla naše identita. Tedy kým jsme, nebo bychom chtěli být.

Pražské Jižní Město je místem plným mýtů a překvapení, které je nedílnou součástí metropole. Jan Lukavec, autor textu, zde prožil celý svůj život a jako zasvěcená osoba přináší osobní svědectví, úvahy a otázky. Karel Cudlín, autor fotografií, dokumentuje život v Jižním Městě od 80. let, přičemž kniha obsahuje 53 celostránkových snímků. Od počátku, kdy bylo Jižní Město poznamenáno nedostatkem chodníků a blátem, se radikálně proměnilo a stále se vyvíjí. Pro Lukavce a tisíce dalších obyvatel zůstává „Jižák“ domovem a útočištěm. Esejistické kapitoly zkoumají stopy Jižního Města v umění, jeho spiritualitu a společenské paradoxy, včetně fiktivních vizí jeho počátků a konců. Autor se dívá na Jižní Město jako někdo, kdo zde vyrostl a vychovává své děti, ačkoliv si je vědom problémů, které toto místo provázejí. Jižní Město není zobrazeno jako ideální utopie ani jako místo plné kriminálních živlů, ale jako místo, kde většina obyvatel žije ráda a může říct: Ano, tady jsem doma.

Kniha přibližuje kulturní dějiny vybraných živočichů od nejstarších mytických dob až po dnešek. Napříč různými literárními žánry sleduje proměňující se obrazy koček, lišek, koní, psů, vlků, prasat, medvědů, netopýrů či velryb. Navazuje na ty soudobé teorie, které zpochybňují dichotomii příroda – kultura, případně zvíře – člověk, jež se snaží o přehodnocování antropocentrického vidění světa. Autor ve svém textu spojuje hledisko kulturně historické s pohledem literárněvědným, inspirovaným tzv. ekokritikou. Vychází ze znalosti mytických příběhů, eposů, moderních románů, dětské literatury i některých populárních filmů, aby z toho všeho vytvořil měnící se mozaiku fiktivních zvířecích hrdinů. Ke slovu přichází i etologická a obecně antropologická rovina: text nepopisuje jen transformace literárních motivů, ale jejich prostřednictvím též stále se vyvíjející vztah člověka a přírody. Nezkoumá pouze jednání vymyšlených figur, ale konfrontuje je také s poznatky současných přírodovědců. Zvířata kniha nemechanizuje, ani z nich nedělá nová božstva. Zato v nich hledá naše „ochlupené bližní“.

Andělé provázejí člověka téměř odnepaměti, proto jsou také zakomponováni v mnoha náboženských systémech. Naše výstava představí především křesťanské pojetí a zobrazení andělské bytosti, které úzce navazuje na judaismus, na biblickou představu anděla – posla Božího. Andělé však nejsou jen božími posly, zprostředkovateli jeho vůle a ochránci lidí, mají též jiné zásadní úkoly spjaté s fungováním a harmonií celého světa, přesuny hvězd, bdění nad všemi elementy universa, národy, městy. Seznámíme vás s dlouhou vizuální tradicí zobrazování andělských bytostí, od středověku až po současnost, od témat, kde hraje anděl úlohu hlavní, přes vedlejší či doprovodné role až k volným „osvobozeným“ andělským motivům v umění 20. století. Část exponátů pochází ze sbírek Muzea umění Olomouc a Arcidiecézního muzea Olomouc i z arcibiskupských sbírek soustředěných v Kroměříži, většinou ale budou exponáty zapůjčeny ze státních i církevních institucí, ze soukromých sbírek i ateliérů umělců.

Kniha nabízí napínavé výpravy za bytostmi jako víly, upíři, vlkodlaci, draci a dalšími, které leží na pomezí lidského, božského a zvířecího světa. Jejich existence byla zpochybněna racionalismem novověku, avšak dnes zažívají velkolepý návrat, nejen v literatuře, ale i ve filmu a počítačových hrách, čímž vytvářejí celospolečenský fenomén. Staré představy, odrážející naše hlubinné touhy, se neztrácejí, ale přetrvávají a transformují. Lidé už nevěří v tradiční křesťanské nebe, ale touhu po věčném životě projektují do milostných ság, kde upíři symbolizují trvalou lásku a nesmrtelnost. Současná sci-fi nachází nové tradiční nestvůry na jiných planetách, zatímco lidé věří v prorocká znamení a UFO. Démonologické pověsti 21. století navazují na starší tradice, neboť v představách o nadpřirozenu se od svých předků příliš nelišíme. Fantazijní bytosti jsou produktem doby, kdy si uvědomujeme sílu lidských pudů, zejména když jsou potlačovány. Dnešní literatura o těchto bytostech reflektuje ideologie jako environmentalismus a multikulturalismus, přičemž některé autory inspirují k obraně těchto bytostí jako ohrožených druhů. Jan Lukavec se snaží literaturu o bytostech hodnotit bez ideologických předsudků a jeho exkurz do folkloristiky a literární vědy pomůže orientovat se v této fascinující oblasti.

Kde vlastně začíná Orient? Jak se měnily české obavy z islámu nebo ze „žlutého nebezpečí“? Jak asi reagovali naši předci, když poprvé uviděli bonsaje, břišní tanečnice nebo tančící dervíše? Kdo byli první skuteční indiáni a černoši, kteří žili v Čechách? Je Praha opravdu městem zbožných žen či dokonce „svolných a nespoutaných vášnivek“? Kdy se dostanou česko-vietnamští spisovatelé do školních čítanek? A budeme někdy mít prezidenta romského či vietnamského původu? Na tyto a další otázky se snaží odpovědět tato kniha.

Slovník pokrývá současnou literární teorii - zhruba poválečnou, případně s odkazy na některé zásadní koncepty i dřívější, pokud jsou stále předmětem živé diskuse - prostřednictvím jak klíčových konceptů, tak užších, přesněji definovaných pojmů. Klíčová hesla mohou sloužit jako ucelená studie na dané téma, přičemž mnohdy je téma jako koncept ve slovníkovém formátu (ve svém celku a v různorodosti pojetí) u nás zpracováno poprvé. Kniha obsahuje 1018 hesel, v nichž jsou zahrnuty všechny podstatné přístupy, směry, koncepce i školy, které utvářely a utvářejí podobu současné literární teorie. Dominantní směry či badatelské přístupy jsou navíc pojednány v přehledu na konci práce. Čtyřmi spoluautory knihy jsou Jan Lukavec, Jan Matonoha, Pavel Šidák a Richard Müller.

Kniha Zneklidňující svět zrcadel představuje soubor esejů o kulturní historii zrcadla jako symbolu s hlubokými kořeny v tradici. Zrcadlo nese různé významy, které se v průběhu času objevují v nových podobách, přičemž staré mýty a rituály se prolínají s moderními uměleckými díly a zvyklostmi. Zatímco naši předci nahlíželi do vodní hladiny, aby odhalili podobu budoucího partnera, dnešní ženy využívají metodu „vesmírného objednávkového servisu“, která zahrnuje sebevědomé pohledy do zrcadla a afirmace. Zrcadlo, jako prostředek ukazující budoucnost, se v minulosti objevovalo na obrazech s marnivými postavami, zatímco dnes technologie, jako rentgen nebo stroje-zrcadla, předpovídají, jak budeme vypadat za dvacet let. I přes skeptické názory zůstává zrcadlo v moderním světě, plném plastických operací a virtuálních realit, zneklidňujícím a fascinujícím objektem, který je zároveň nebezpečný, pravdomluvný a zrádný. Je to něco, co potřebujeme a co je mnohem složitější, než se na první pohled zdá.

Podtitul: G. K. Chesterton a jeho interpreti Který spisovatel se může pochlubit tím, že dnes mnozí katolíci usilují o jeho blahořečení, a zároveň byl již před lety B. Václavkem pasován na jednu z lásek avantgardní generace? Který autor byl označen za sloup západní civilizace a současně za bratra klaunů a akrobatů? Všechny tyto charakteristiky se pojí se jménem anglického spisovatele G. K. Chestertona. Kniha se snaží zmapovat široké spektrum interpretací jeho díla, sahajících od jemu připisovaných atributů revolučnosti až ke konzervatismu, od iracionalismu až k přepjatému racionalismu, od charakteristik Chestertona jako obránce univerzálnosti lidských práv až k Chestertonovi-šovinistovi, od Chestertona jako oblíbeného autora lefebvristů až k Chestertonovi-předchůdci postmoderny, od Chestertona-ideologa stále opakujícího tutéž tezi až k Chestertonovi-sémiotikovi, zaměřujícímu se zvláště na otázku mnohosti interpretací. Jádrem práce je Chestertonova bohatá česká meziválečná recepce, v níž mezi jeho obdivovatele patřili liberálové, komunisté i pravicoví zastánci korporativismu. Tato recepce představuje dosud málo známou kapitolu duchovních dějin první republiky.