Tato nová sbírka Lakovat choroše je probírkou novými i staršími texty, syntézou autorského snažení slovem i obrazem v posledních čtyřech dekádách - titulem, který bere hlavní živiny z hry, dobrodružství, nečekaných úhlů pohledu i obratů, z radostí i strastí, existenciální skepse i naděje, že zavřít oči znamená někdy konečně vidět…
Časopis Humus byl přeshraničním projektem zvláštní, dobrodružné povahy. Vydavatelem byl český básník a výtvarník Roman Erben, od roku 1980 žijící v německém exilu. Časopis naformátoval jako místo setkávání přátel a známých: kreslířů a malířů, básníků, prozaiků, esejistů. V konkrétních textech a obrazech se tu pěstovaly hry, mystifikace a komika. Obecně pak časopis dával zprávu o jednom úrodném kulturním poli, kde se mísily nejen umělecké druhy a žánry, ale také exilová tvorba s domácí, česká se zahraniční, mladá a mladší s klasiky šedesátých let. Ve čtyřech číslech časopisu publikovali své přívěsky například básníci Josef Hiršal a Bohumila Grogerová, Petr Král,, Ivan Wernisch, Ivan Diviš, ale i kritické osobnosti jako Sylvie Richterová, Josef Vojvodík nebo Jan Štolba. Sebraný Humus (kompletní čtyři čísla) plní důležitou funkci: zpřítomňuje jednu důležitou fasetu živého a pohyblivého podloží (zejména české) literatury a kultury devadesátých let. Je zajímavé sledovat, co z té doby přežilo, jakým dalším vývojem konkrétní aktéři ze stránek revue prošli.
Titul vychází k autorovým osmdesátým narozeninám. Spisovatel a výtvarník Roman Erben spojuje pod hlavičkou Jak se kreslí svět starší s novým: své černobílé kresby ze sedmdesátých až devadesátých let s texty napsanými převážně letos. Vznikla básnická zpráva o stavu jednoho světa: hravá a zábavná, živá a svěží, ale taky s kritickým ostnem namířeným proti všem schématům, stereotypům a racionalizacím. „Poezii musíš mít v těle, dotýkáš se vzduchu,“ říká Erben o své nové knize, kterou otevírá předmluva Radima Kopáče a uzavírá doslov Jana Gabriela.
Trylky slovem, trylky obrazem. Symbiotické štěbetání pestrobarevné básně a černobílé kresby. Na ostré lince otevřeným oknem rovnou do oblak. V jedné kapse trpaslíka, v druhé labuť a úlomky perníkové siluety s vyplazeným jazykem. Nechybí příruční zavazadlo, v něm zbytky z domácí zabijačky – a pod dvojitým dnem dvojitá porce hry, elánu, radosti. Úsměvy od Chaplina po dnešek. Hra na bibliofilii. Kniha jako skicák, akorát do kapsy.
Desátá kniha českého básníka, esejisty, výtvarníka, fotografa, designéra a typografa, má podtitul Básně k obrazům, a taková také je. Plná barevných reprodukcí a pastelových slov.
"EVENTS a jiné drobné akce" jsou parafrází komiksu, rozvedením představ o životě v běhu a na místě, o životě v pasti i v oblacích. Pocta životu i výsměch naší civilizaci. Tužka, pero, křída, rozlévaná tuš, pohyb plynulý. V soukolí času lze kvést, zpívat a hlásat pravdu i bludy a neodvolatelně pak splývat se svým okolím. Nuže tedy...
Básník, prozaik, malíř, fotograf, designér a typograf Roman Erben (1940) vstoupil na literární scénu ve druhé polovině 60. let, kdy se jeho tvorba objevila v několika časopisech. Bývá zařazován k postsurrealickému okruhu UDS, kde se profilovali např. Milan Nápravník, Věra Linhartová, Vratislav Effenberger, Zbyněk Havlíček, Stanislav Dvorský nebo Petr Král. Své knihy vydával v 60. a 70. letech ve formě soukromých ilustrovaných bibliofilií. V roce 1980 emigroval do Německa. Knižně debutuje až po Listopadu souborem Artyčoky chána Kučma, který shrnuje jeho tvorbu z let 1962-1989. Nyní žije střídavě v Praze a Mnichově. Nedílnou součástí jeho literární tvorby vždy byly i autorské ilustrace. Nejinak je tomu také v právě vydané sbírce aforismů Úlety, kterou doprovází 38 autorových kreseb. Autorem doslovu je Stanislav Dvorský.
Jan Gabriel (1949) ve své nové básnické sbírce Nerozvěšené obrazy rozvíjí originální osobní poetiku, již můžeme ve zkratce charakterizovat jako plynulý přechod z uvolněné výrazné metaforiky ke kontemplaci či jedinečné impresi, ale i - možná především - jako postup opačný: významově neuzavřená, v základě spontánní, mnohdy zdánlivě "neřízená", leč vždy kultivovaná metaforika (Jen déšť a ruce kudy cestují svaly jako jezera nebo prsteny, sestry mrtvých, které zvolna dohořívají) tvoří jakýsi doplněk a vlastně i důsledek primární imprese a kontemplace, vzácněji též určité vnitřně modelované vize.
Eseje, fejetony, poznámky. Autor chvílemi nezapře surrealistického básníka, jehož okouzlují právě nepatřičná, překvapivá spojení. V úhrnu pak Erbena zajímá uzpůsobení lidského vědomí a jeho proměny v dnešním postmoderním věku. Snaží se mozaikovitě dobrat hlubšího obrazu člověka a jeho nitra v průběhu dějin, a tím lépe pak i ozřejmit niterné ustrojení člověka typicky (post)moderně roztěkaného. Erbena přitahují krajnosti, jež by mohly lépe osvětlit lidskou podstatu, ale také moderní masové rituály případně různé bizarní aspekty komerčního, konzumního světa, včetně těch nechtěně "poetických".
Básník s ironicko-kritickým pohledem pozoruje bizarní, groteskní skutečnost, „porouchaný svět“, jehož kontury vykresluje nejen pomocí svých textů, ale i černobílých kreseb, jimiž své knihy doprovází.