Antonín Procházka Ordine dei libri (cronologico)

Paměti polistopadového politika a ústavního soudce Antonína Procházky (1927–2006) ukazují celý jeho život, s velkým důrazem na závěrečné patnáctiletí. Vynechána přirozeně nejsou léta prožitá v komunistickém kriminále ani „bezčasí“ normalizace. Zajímavými postřehy přímého účastníka je dokreslován politický vývoj po roce 1989, s pochopitelným důrazem na činnost federálního a posléze republikového ústavního soudu. V pohledu na vybrané konkrétní kauzy, jež Antonín Procházka jako ústavní soudce řešil, vystupuje integrita jeho myšlenkového profilu. Vydávané paměti jsou unikátním svědectvím o neobyčejném životě neobyčejné osobnosti.

Poutavý kaleidoskop se míhá čtenáři před očima ze Samešova líčení jeho cesty do severských krajin. Dozvíme se mimo jiné i o popularitě K. Čapka ve Skandinávii, o zvycích obyvatel, o norské královské rodině, stejně jako oseverských památkách na minulost. Sameš tu spojuje umění vypravěče se schopností bystrého pozorovatele, zmiňuje se o životě ve městech i na horách, o zajímavostech kolem admirála Larsena, Amundsenova pilota atd.

Cyklus veršovaných novel, klasické dílo, v němž ve stínu lípy u venkovské hospůdky vyprávějí životní příběhy sedlák, krejčík, učitel, vysloužilý voják, hostinská, pojezdný, potulný houslista a mlynář. Příběhy vážné i humorné,v nichž kontrastují dálky a domov, léto a zima, stáří a dětství, představují básnickou oslavu českého kraje i hlubokých citových vztahů, jimiž prostý člověk lne k rodné zemi.

V tomto v pořadí třetím, nejzdařilejším a nejslavnějším zpracování broučkovského motivu, ocitne se pan Brouček ze stol. 19. v roce 1420. Autor líčí prostředí husitské Prahy i život v ní a heroickým prostředím provádí svého nehrdinského hrdinu. Na proti kladu sobecky pohodlného a zbabělého chameleonství Broučkova a mravní opravdovosti, statečnosti a obětavosti husitů ukazuje Sv. Čech úpadkovost své doby.

Formou zápisků podané zážitky mladé ženy z doby protektorátních úzkostí a starostí.

Píseň písní, někdy nazývaná též Píseň Šalomounova, je sbírka židovských „svatebních“ písní různých dob, řazená mezi tzv. pět svátečních svitků. Některé pocházejí patrně z 5. až 3. stol. př. n. l., jiné snad už z doby krále Šalomouna, kterému je tradičně připisovánoautorství písně. Píseň písní je jedním z nejznámějších dochovaných lyrických milostných textů z oblasti starověkého Blízkého východu. Od 8. století je četba Písně doložena jako sváteční četba o svátku Pesach. Podle židovské teologie popisuje Píseň písní alegoricky vztah mezi Bohem (ženichem) a Izraelem (nevěstou).

„Venite e ascoltate le leggende di un tempo antico.“ Così inizia il libro che narra del saggio duca Cech, antenato del popolo ceco. Racconta della principessa Libuša, che, pervasa da uno spirito profetico, scorse la fiera Praga, quando vi erano solo foreste impenetrabili. In quei giorni vivevano anche guerriere in Boemia, il cui coraggio e astuzia prendono vita nelle leggende. Il destino del valoroso cavaliere Dalibor, che suonava il violino in prigione incantando le persone, è particolarmente toccante. Lui e altri furono giustiziati per aver cercato di vendicare le ingiustizie subite da loro e dai contadini. Le storie narrano molte avventure nella Praga antica, come la costruzione della cattedrale di San Vito e le strane esperienze di uno studente nella casa del dottor Faust. Anche gli scherzi del mago Žito, che trasformò i maiali grassi di un panettiere avaro, fanno parte di questi racconti. Misteriose profezie sul futuro del popolo ceco completano le narrazioni. Queste antiche leggende sono state tramandate da Alois Jirásek, importante scrittore e storico ceco.

Vydáno jako členská prémie v Literárním klubu Máj.