Tomáš Gecko Libri

Kniha se zabývá vztahem habsburské monarchie k sociální politice průmyslových podnikatelů. Zkoumá zájem státních úřadu o tzv. blahodárná zařízení, která vznikala v industrializujících se městech. Blahodárná zařízení poskytovala zabezpečení lidem, kteří opustili svůj domov a vydali se hledat nové uplatnění. V podnikových domech a ubytovnách nalezli přístřeší. V továrních školách si doplnili vzdělání a získali znalosti potřebné pro práci v tovární výrobě. Pokud onemocněli nebo přišli k nezaviněnému úrazu, obdrželi skromnou podporu od závodní nemocenské pokladny, jejich potomci pak azyl v sirotčinci. Kromě úlevy od bolesti těla se jim dostalo duchovní útěchy v kostelích, modlitebnách a synagogách. S nástupem konzervativní vlády na konci sedmdesátých let 19. století se zvýšil počet sociálněpolitických opatření. Úřady kladly důraz na výstavbu a provoz blahodárných zařízení. Rozvíjely „novou pedagogiku sociální existence“. Pokoušely se vtisknout posttradiční společnosti pevný řád. Domy, školy, sirotčince a svatostánky získaly promyšlenou dispozici a přehledně členily městský prostor. Rozdělovaly pracovníky podle pohlaví, rodinného stavu a profese. Registrovaly jedince, normalizovaly jejich chování a usměrňovaly každodenní život.

Jaroslav Preiss patřil k nejvýraznějším osobnostem meziválečného Československa. Byl reprezentantem Živnostenské banky, největšího finančního a průmyslového uskupení v zemi. Těšil se respektu jako hospodářský expert, vlivný lobbista i mecenáš umění. Několikrát uvažoval o aktivním vstupu do politiky. Pravidelně navštěvoval Pražský hrad a udržoval kontakty s prezidentem T. G. Masarykem a jeho kancléřem Přemyslem Šámalem. Jejich korespondence poodhaluje zákulisní mocenské a lobbistické hry, a to jak Preissovy, tak ze strany „Hradu“. Ukazuje styčné body a třecí plochy mezi soukromým podnikáním a politickou reprezentací při budování, konsolidaci i zániku první Československé republiky.

Alois Musil a počátky Orientálního ústavu v korespondenci "otců zakladatelů".První díl edice korespondence Aloise Musila (1868–1944), orientalisty, arabisty, teologa a cestovatele, sleduje kulturní a politický kontext společenských sítí první Československé republiky v souvislosti s budováním Orientálního ústavu. Výběr osob pro edici vycházel především z okruhu vědců a vysoce postavených úředníků ministerstev a obchodních a živnostenských komor, kteří se podíleli na výstavbě struktury, zákona, stanov a výběru členů Orientálního, respektive Slovanského ústavu a následně se významě prosadili ve vedení těchto ústavů. Generace „otců zakladatelů” - právník a specialista na zahraniční obchod Zdeněk Fafl, právník, ministr zahraničního obchodu a vedoucí Úřadu pro zahraniční obchod Rudolf Hotowetz a archeolog a etnolog Lubor Niederle - zanechala o své činnosti svědectví v korespondenci s Aloisem Musilem.

Převládající ekonomická teorie i legislativní praxe nahlíží proces monopolizace trhu veskrze negativně jako jev snižující tržní výkon. Ještě v první polovině 20. století však bylo monopolům přisuzováno zvyšování efektivity tržní konkurence, stimulování technologických inovací i zmírňování negativních dopadů ekonomických krizí. Proces monopolizace a koncentrace výroby dosahoval obzvlášť vysoké intenzity na trhu stavebních hmot. O tom, jaké konkrétní důsledky měly monopolní organizace (tj. kartely, syndikáty apod.) pro efektivitu ekonomiky, socioekonomické vazby na trhu i státní hospodářskou politiku v Předlitavsku a meziválečném Československu, pojednává kniha Tomáše Gecka.