Hirojuki Icuki Ordine dei libri (cronologico)

Romanopisec a buddhistický učenec, který čerpá z pozoruhodného osobního příběhu, nám představuje tariki, Jinou sílu, která je jádrem víry buddhismu Čisté země. Jiná síla se odvozuje od skutečného a plného přijetí reality, která je v nás a jež nás obklopuje. Nejde o filozofii pasivity a nezodpovědnosti, ale o filozofii spojenou s radikální duchovní činností, s revolucí vlastního bytí. Její podstatou je spontánní úžasná síla, která nám dává vůli jednat, „udělat to, co člověk udělat může, a pak čekat na vůli nebes.“ Tariki je důležitou sílou, která vyplývá z nezbytného uvědomění, že v životě, který žijeme, již osvícení jsme. Toto osvícení nepřichází snadno. Přichází z nepříjemného zjištění, že i přes náš nesouhlas jsme nepatrnými, nedokonalými bytostmi, které se zrodily do pekla utrpení, které určuje lidské bytí. Avšak v tomto pekle se občas setkáváme s drobnými radostmi, přátelstvím, laskavým jednáním cizích lidí a zázrakem lásky. Prožíváme chvíle, kdy jsme plní odvahy, kdy svět jiskří nadějemi a sny. Občas jsme dokonce hluboce vděčni za to, že jsme se narodili. Takové chvilky jsou rájem. Jenže ráj není jiná říše. Je tady, úplně uprostřed tohoto pekla světa. Tariki, síla, která přesahuje teologická srovnání, nám k takovým chvílím pomáhá. V nekonečných nejistotách současného světa nám taroku dává flexibilitu ducha, schopnost se radovat a k chvíli oddechu.

Starý japonský příběh o chlapci Hoteimaruovi, z něhož se stane mladý mnich Hotei a později věhlasný kazatel Rennjo. Pro starší děti a mládež. Napůl smyšlené vyprávění zasazené do Japonska 15. století, do období naplněného domácími nepokoji a válkami. Pojednává o ledacčem vážném: o víře a věrnosti, o statečnosti a vytrvalosti, o pokoře a starostlivosti, o bolesti a utrpení. A také třeba o malířském a básnickém umění, o životě v kláštěře, o mateřské lásce i dětském přátelství. Všechny neznámé a složitější výrazy, kterých je v knize poměrně dost, vzhledem k prostředí, v němž se příběh odehrává, jsou srozumitelně vysvětleny.

Jonathan Livingston è un gabbiano che abbandona la massa dei comuni gabbiani per i quali il volare non è che un semplice e goffo mezzo per procurarsi il cibo e impara a eseguire il volo come atto di perizia e intelligenza, fonte di perfezione e di gioia. Diventa così un simbolo, la guida ideale di chi ha la forza di ubbidire alla propria legge interiore quando sa di essere nel giusto, nonostante i pregiudizi degli altri; di chi prova un piacere particolare nel far bene le cose a cui si dedica: una specie di guru istintivo e alla mano, ma non per questo meno efficace nel suo insegnamento.