Jan Galandauer Ordine dei libri

Výpravná neprodejná publikace o bitvě, která vešla do našich novodobých dějin.

Sto let od smrti rakouského císaře Františka Josefa I. je výročím, které stojí za hlubší reflexi. Františkova smrt předznamenává pozdější pád habsburské rakousko-uherské monarchie, kterou silně otřásala řada národnostních konfliktů. Do sborníku přispěli Jiří Weigl, Jan Galandauer, Milan Hlavačka, Aleš Valenta, Robert Kvaček, Jiří Pernes, Jindřich Dejmek a Václav Junek. V přílohách je provolání Františka Josefa I. „Mým národům“, přednáška Josefa Pekaře pronesená u příležitosti smrti rakouského mocnáře a výklad historika a diplomata první republiky Jana Opočenského. Sborník doplňuje rozsáhlá fotografická příloha. Editorem je Marek Loužek.

Franz von Thun und Hohenstein (1847-1916) zahlt zu den bedeutendsten Personlichkeiten der osterreichischen und tschechischen Geschichte. Zwei Mal war er Statthalter von Bohmen (1889-1896 und 1911-1915), einmal Ministerprasident und Innenminister der im Reichsrat vertretenen Konigreiche und Lander (1898-1899). Das Werk des Historikers Jan Galandauer hat die Entwicklungen der politischen Geschichte im Blick und stellt Thun als Reprasentanten des bohmischen Adels vor den Hintergrund des Nationalitatenkonflikts, der (teilweise) ungelosten sozialen Spannungen, wirtschaftlichen Herausforderungen und gesellschaftlichen Neuorientierungen seiner Zeit. Fur eine deutschsprachige Leserschaft werden wichtige und erhellende Einblicke anhand des Lebensweges von Furst Thun vor dem Hintergrund eines um seinen Bestand ringenden und in den Endzugen liegenden Reiches geboten.

Kniha významného českého historika Jana Galandauera čtivě, ale současně zasvěceně přibližuje dějiny Národního památníku na Vítkově, tvořícího jednu z dominant Prahy. Autor vychází již od samotného vzniku myšlenky uctít zdejší husitské vítězství dne 14. července 1420 vybudováním Žižkova pomníku a líčí komplikovanou cestu jeho realizace (vznik spolku v roce 1882, odhalení pomníku až roku 1950). Zároveň se zabývá osudy velkolepé budovy Národního památníku, zamýšleného jako „legionářský panteon“ a místo posledního odpočinku prezidenta Masaryka, s jehož stavbou se započalo v roce 1928. Podtitul: Památník na Vítkově Všechny plány však zmařila nacistická okupace a později komunistický převrat, kdy se památník stal na čas mauzoleem Klementa Gottwalda a pohřebištěm komunistických prominentů. Paralelně autor sleduje osudy hrobu Neznámého vojína i spory s ním spojené a své vyprávění, dokumentované četnými dobovými citáty a bohatým obrazovým materiálem, uzavírá v současnosti. Kniha je zajímavým přínosem k poznání novodobých českých dějin, jejichž běh se do značné míry odráží právě v osudech Národního památníku na Vítkově. Gigantická stavba vlastně nikdy nesloužila účelu, kvůli kterému byla vybudována, a spíše byla vždy zneužívána ve prospěch té či oné ideologie. Historie žižkovského památníku tak zrcadlí české dějiny 20. století v celé jejich složitosti a nejednoznačnosti.

Zrod záměru postavit Mistru Janu Husovi pomník se váže k debatě na jednání českého zemského sněmu v roce 1889 ohledně umístění tabulky s Husovým jménem na budovu Národního muzea. Záhy poté vznikl Spolek pro zbudování pomníku Mistra Jana Husa. Rozhořčené tiskové polemiky a bojovné diskuse se vedly zejména o tom, má-li Husův pomník stát na Staroměstském náměstí vedle sloupu s mariánskou sochou, nebude-li představovat kámen úrazu pro katolíky, je-li Hus v první řadě českým vlastencem nebo náboženským reformátorem. Oslavy Husa jako národní integrační postavy měly vyvrcholit ve velkolepé celonárodní manifestaci u příležitosti odhalení pomníku. Dne 6. července 1915 se však plánovaná velká česká slavnost nekonala: vypukla světová válka, a tak mohla proběhnout jen malá česká slavnost za zavřenými dveřmi. Ani po vzniku Československé republiky se Husův pomník nestal výrazným místem české historické paměti, ačkoliv po stržení mariánského sloupu 3. listopadu 1918 na Staroměstském náměstí osaměl. Autorem knihy je doc. PhDr. Jan Galandauer, DrSc., významný historik, který se specializuje na české dějiny a dějiny habsburské monarchie od poloviny 19. století.

Životopis aristokrata, politika a vysokého rakouského státního úředníka odráží státoprávní snahy české politiky 80. a 90. l. 19. stol. a společensko-politickou atmosféru posledního období existence habsburské monarchie před 1. světovou válkou. František Thun byl výraznou postavou politického života monarchie. Reprezentoval konzervativní křídlo české a rakouské politiky. Byl přesvědčeným monarchistou, hluboce věřícím katolíkem a oddaným příznivcem vládnoucí dynastie. Představoval tu část konzervativní politiky, která usilovala o urovnání národnostních rozporů a smírné řešení tohoto problému v rámci prosperující mnohonárodní monarchie. Byl dvakrát jmenován místodržitelem českého království a v l. 1898-1899 také ministerským předsedou rakouské vlády. Vrchol Thunovy politické činnosti spadá do období "aktivní (drobečkové) české politiky" a jeho životopis je současně příspěvkem k vývoji moderní české politické reprezentace.

Práce zaznamenává delší pobyty i krátké návštěvy posledního rakouského císaře a českého krále Karla I. v Brandýse nad Labem a Staré Boleslavi. 3., dopl. vyd.

Bitva u Zborova zdaleka nepatří mezi významné vojenská střetnutí z hlediska dějin první světové války, pro naši novodobou historii však má význam přímo zásadní — založila legionářskou tradici, zasloužila se o vznik československé zahraniční armády a v konečném důsledku i o vznik samostatného Československa.

Postava posledního rakousko-uherského panovníka, císaře a českého krále Karla I. nijak zvlášť nezakotvila v české historické paměti. Karel je ten, který prohrál, ten, jenž ztratil korunu. Z českého hlediska by mohl být Karel považován za Masarykova protihráče. Chtěl zachránit svou říši tím, že ji vyvede z války a reformami usmíří její národy – byl tedy mužem míru a reformy. Neuspěl. Nepodařilo se mu skoncovat s válkou, nepodařilo se mu zachránit a obrodit mnohonárodnostní říši v evropském středu, ztratil trůn, musel odejít do exilu, jeho pokusy o znovunabytí vlády skončily fiaskem. Umřel ve vyhnanství, mlád a poražen. Patří však dějiny jen těm úspěšným, jen vítězům? A ostatně, viděno z odstupu osmdesáti let: kde je ta palma vítězství z roku 1918?