Boris Pralovszký Libri

Abyste tomu rozuměli: tato knížka není návodem, nýbrž přiznáním jak se dělá chalupa, když na to člověk nemá ani průpravu, ani znalosti, ani ruce nadané vrozenou obratností, a pokouší se to všechno překlenout nadšením, vírou a láskou. Kdybyste toto upozornění přehlédli, mohli byste se svou chalupou špatně skončit, třebaže začínáte velice dobře — vyhledáváním odborné literatury a touhou po sebevzdělání. Tahle knížka není ani tak odborná, jako spíš upřímná. Vznikala v letech, kdy se začala zdvihat mocná vlna chalupářství. V letech, kdy lidé jako by se rozkročili přes několik století najednou: zrozeni ve století dvacátém stojí jednou nohou v kosmickém, dvacátém prvním století, zatímco tou druhou, chalupnickou nohou, se opírají o devatenáctý či ještě dřívější věk doškových a šindelových střech svých pradědů. Od pondělního rána do pátečního odpoledne stojí za pultem, u elektronkových počítačů, soustruhů, řídicích pák či registratur a v pátečním podvečeru — obtěžkáni nevídaným množstvím převelkých a nesourodých zavazadel — navracejí se do časů F. L. Veka, M. D. Rettigové či rychtáře Vaváka. Jenomže se nepřevlékají za F. L. Věka, nýbrž do zednického, zahradnického či jinak hastrošovitého oblečení a až do nedělního podvečera zakoušejí dobrodružství, hrdinství, útrapy i velkolepost fyzické práce. Chci jim — spolu s Vladimírem Renčínem — vzdát touto knížkou alespoň drobný dík. Za to, že po těch sobotách a nedělích zachránili více chalup, než kolik jich je ve všech evropských skansenech. Za to, že se upřímně a bez proklamací naučili ctít a obdivovat práci lidských rukou. A že se naučili v tichých stěnách svých staronových stavení ani ne tak odpočívat, jako spíš přemýšlet. Kdyby se naučili jenom tohle, byl by to dostatečný důvod, abychom my dva sedli ke svým stolům a připravili jim s nesmělým, ale vděčným srdcem tyto stránky. Už proto, že jsme jedněmi z nich.

Humorné příběhy normální rodiny Tlučhořových ze žižkovského činžáku. zdroj - MK - Kuřim

„Vtipných lidí je zatraceně málo, avšak jsou!“ - volám po vančurovsku při čtení říkanek autora této knížky. Její vznik je prostý: výborný kreslíř a textař BORIS PRALOVSZKÝ má kromě dvou odrostlejších i dvě malé děti a zažívá s nimi spoustu legrace. Světem svých dětí se tentokrát nechal inspirovat. Knížka NIC PRO SLABOCHY je plná veselých a hravých básniček pro malé, ale i velké čtenáře - a dokonale s ní ladí i autorovy výstižné ilustrace.

Kniha kreslených a jiných vtipů autorů časopisu Sorry.

Chceš-li poznat, jaký jsi, zkoumej život v říši zvířat. Vždyť právě tam nacházíme tolik trefných příhod, které se podobají lidskému konání. Například: Kdyby měly sovy moc, celý den by byla noc. A tohle už také nejeden člověk zažil: Převesele zpívá ptáček, než ho klepnou přes zobáček. Zvláště když platí následující: Čím větší pes, tím větší kost, čím větší vůl, tím vyšší post. Můžete si říct: Ještě že nerozumíme řeči zvířat, ztratili bychom poslední zbytky sebeúcty. Ale s Žáčkovou knížkou jí trochu porozumíte. Život je boj, ale ne za každou cenu. Ilustrace Boris Pralovszký.

V knize Stokrát bez pardonu představuje známý kreslíř a karikaturista Boris Pralovzský kreslený humor drsný a absurdní, ale důmyslně a citlivě vypointovaný. Do knížky vybral přesně stovku nejlepších kreslených vtipů, ve kterých mají důležité místo zvířata a vedle nich lidé v překvapujících komických situacích. A protože všichni mluví, každý vtip bez pardonu odhaluje, co má na mušce.

Pomocná literatura botaniky pro střední školy.

Básnická sbírka. Sto limeriků k poctě Edwarda Leara.

Stará dobrá Anglie 30. let, vřesoviště, tajemné scenérie a zámek propletený labyrintem tajných chodeb s nejrůznějšími propadly a tajnými dveřmi, kde se může stát cokoli a také se děje. Stevensenův klub sebevrahů si zde totiž otevřel „hotel smrti“. Klientelu tvoří bankrotáři, dekadentní filosof, literaturou nedotčená spisovatelka či ruský notorik, ale také Alfréd Čechura z Prahy, kterému se však před krachy a bankroty na světě proklatě líbí a dobrovolně z něj odejít rozhodně nehodlá. Podaří se mu uniknout ze spárů členů šíleného klubu? Černá filmová komedie s Miroslavem Donutilem a Jiřinou Bohdalovou v hlavních rolích ožila tentokrát na knižních stránkách.

Tato úsměvná knížka Borise Pralovszkého a jeho dvou malých pomocnic (Valentýnky a Toničky) přináší návod na to jak si hrát s dětmi a s obyčejnou plastelínou. Chce to jediné: mít chuť si s dětmi hrát, sdílet s nimi fantazii a nápady. Pro vás, kteří si s dětmi rádi hrajete, bude snadné (podle obrázku a básničky) uplácat žížalu, opici, slona, žraloka či blechu.

Román se odehrává v pohřebním ústavu, kam žádné lehkovážné vtipkování nepatří, a přesto rodina Horáčkových přitahuje komické situace jako magnet a každou katastrofu se jim absurdním způsobem podaří obrátit ve výhru přesně podle pravidla, že život se nemá brát příliš vážně, protože stejně skončí na hřbitově. Černý humor Borise Pralovszkého je drsný i něžný stejně jako jeho ilustrace ke knize a smích čtenáře vždycky osvobodí, když se děj náhle splaší a hlavní hrdinové se ocitnou v neřešitelné situaci.

Varan z Komody je třetí knížkou básniček a říkanek z pera renomovaného humoristy a kreslíře Borise Pralovszkého. Svérázný pohled na neprozkoumané stránky života na naší planetě pobaví všechny, kdo mají stejně jako autor potřebnou dávku smyslu pro nesmysly. Seznámíte se s upíry, beruškou, želvou, hovniválem nebo se sousedem, který se každý večer mění ve vlkodlaka. Stovky děkovných dopisů od obyvatel zvířecí a hmyzí říše za trefné vystižení jejich pocitů, skrytých tužeb a přání jsou zárukou toho, že se seznámíte s necenzurovaným pohledem na problematiku, kterou vám oficiální místa nedokáží z důvodu nedostatku fantazie zprostředkovat. Jedná se o první knížku v historii, u které se autor zavazuje k tomu, že si může čtenář v případě nespokojenosti stěžovat na kterémkoliv nádraží v České republice.

Když se snažíme popsat sami sebe, jsme navyklí používat označení „já“ – „já“ se jmenuji, „já“ jsem se narodil, „já“ žiju… V tomto nastavení fungujeme již dlouhá tisíciletí, aniž bychom si uvědomovali, že ve skutečnosti popisujeme někoho, kdo vůbec nespatřil a nikdy ani nespatří světlo světa. Je to neexistující falešná identita, které se říká – ego. Vytvořila ji mysl a vnutila nám představu, že jsme tím, kdo se narodí, dosahuje úspěchů, raduje se, ale zároveň také trpí, prohrává, ztrácí a nakonec umírá. Mysl a návyky z minulosti nás naučily poslouchat a neprotestovat. Dělá se to tak odnepaměti. Poslušně se zabýváme každou myšlenkou, která nám prolétne hlavou. Z těch pěkných je nám dobře, ale umíme se i hodně trápit, když se nám některé nelíbí. Mysl je skvělým sluhou, ale opravdu krutým pánem. Naučte se využívat jejích služeb jen tehdy, kdy je to potřeba.