Vyprávění o tom, co se může Moravákovi přihodit na cestách, polích, řekách, ve vzduchu, na vodě, na zemi i v podzemí, při folklóru a s kamarády, ať již se cestuje letadlem, vlakem, autobusem, dodávkou, na voze, na kole, na raftu či pěšky, anebo když se jen tak sedí či všedně žije, a též popis toho, co Moravák pije a jak někdy pracuje, organizuje, myslí, mluví, tančí, zpívá, vesluje a šlape.
Volné pokračování předchozích povídkových souborů Cestopisy, místopisy a povahopisy, aneb Smrt se rozcvičuje (2003) a (Z)povídání z cest (2005). Příhody z „běžného“ života jsou opět oživením zdánlivě fádního každodenního stereotypu, který autor a jeho hrdinové prožívají přece jen trochu jinak. Základní myšlenkou nové Popelkovy knihy je dosud pravděpodobně vědecky neověřená teorie o tom, že předchůdci jeho hrdinů jsou „převtělené duše Tatarů, zkultivované pěstováním trnek, durancií a vinné révy, obcující při cimbálu a houslích. To je Zlatá horda slovácká…“
Kniha pohlíží na svatbu z různých úhlů pohledu, především ekonomického, společenského, mravního, právního apod. Samostatné kapitoly tvoří pojednání o svatebním koláči a svatebních písních, promluvách a vinších. Ve třech podkapitolách je rozebrán průběh a obyčeje lidové svatby, tak jak se ji podařilo zachytit na materiálech z 29 lokalit uvedených regionů. Samostatná barevná příloha Svatební kroj dnes tvoří nedílnou součást knihy a upozorňuje na kroj jako na výjimečný produkt kulturního dědictví. Součástí knihy jsou 2 DVD se záznamy scénických rekonstrukcí lidových svateb ze Strání, Vlčnova a Újezdce s Těšovem, jak probíhaly v atriu muzea v letech 2008 až 2010.
Knihu Řečeno písní, kterou z osobních písňových sběrů a archivních pramenů sestavil, vlastními průvodními texty, fotografiemi a básněmi opatřil a k vydání připravil Pavel Popelka. Předkládané písně pocházejí ze zápisů, které autor realizoval po více než 30 let v důvěrně známém prostředí rodné obce při dennodenním setkávání s jejími obyvateli, obyčeji a písňovou kulturou.
Volné pokračování knihy Cestopisy, místopisy a povahopisy (aneb Smrt se rozcvičuje, 2003). Folklorista, etnograf, cyklista – takto v krátkosti lze charakterizovat aktivity autora povídek, který vše, co se odehrává v jeho přítomnosti nejprve pečlivě zaznamenává v podobě krátkých poznámek, doplňuje je později vlastním komentářem s častým odkazem na podobné situace, které se odehrály již kdysi v minulosti, a to vše přetváří do dějově barvitých příběhů. Dostáváme se tak s ním do míst, která bychom asi jinak nenavštívili, seznámíme se s postavami a postavičkami, které bychom. To platí především o kolektivu – řečeno s Karlem Poláčkem – „hochů, co spolu jezdí“, kde je často až k neuvěření, co všechno ještě může někdo v dnešní době na svých cestách nejen prožít, ale také okolnímu světu nabídnout. Že pak dochází díky velice svéráznému a společensky pravděpodobně ne úplně dokonalému přístupu všech zúčastněných k vypjatým situacím, překvapivým momentům a nečekaným zvratům je logickým vyústěním zdánlivě všedních, obyčejných a nezajímavých momentů. Je to poesie všedního dne v praxi. Autor upřímně v úvodu své knihy ostatně uvádí, že „hrdinové této knihy nemohou odpovídat prototypu moderních mladých mužů.“
Sbírka básní s barevnými fotografiemi autora.
Autor vzpomíná na život na Slovácku a aby vystihl atmosféru dějů, píše v lidovém slohu, lidovou mluvou .Kniha povídek s obálkou vyzdobenou slováckými ornamenty je doplněna o několik barevných fotografií.
