Luigi Zoja Ordine dei libri

Dějiny nepíšou vítězové, ale paranoia. V průkopnické knize Paranoia líčí přední jungovský psychoanalytik Luigi Zoja paranoiu jako individuální poruchu, která se stává kolektivní. Autor vysvětluje tuto duševní poruchu prostřednictvím historické perspektivy a spojuje ji s analýzou, která se přesouvá ze sféry lidské psychopatologie do sféry účinků, které vyvolává. Paranoia je porucha, jež dokáže psát dějiny, což je myšlenka, která definuje autorovu výchozí pozici a stejně tak jeho ojedinělý metodologický rámec, neboť zkoumání paranoie probíhá jak na historické úrovni, tak na úrovni bádání o individualitě člověka. Paranoia se šíří jako požár, a právě tento aspekt charakterizuje dějiny a v exemplárních případech Stalina a Hitlera byla ohniskem obav a nesnášenlivosti vůči Jinému. Ve smyslu C. G. Junga jde o „psychickou nákazu“. Moderní doba a masová komunikace přinesly na jedné straně obrovské množství informací, zároveň ale také citelně rozšířily potenciál pro šíření kolektivních bludů. Díky kombinaci historie, hlubinné psychologie, současné politiky a antických mýtů dospívá k vyvážené a jasně srozumitelné analýze. Paranoiu zkoumá nikoli z klinického hlediska, ale jako agresivní a destruktivní potenciál, který se skrývá v každém z nás. V určitých historických momentech zachvátilo paranoidní myšlení dokonce celé kultury. Sám autor se rozhodl prozkoumat tento fenomén poté, co se stal v New Yorku přímým svědkem teroristických útoků z 11. září 2001; prvotním impulsem byla skutečnost, že následující den začal on i jeho okolí vykazovat prvky paranoidního chování, kupříkladu pociťoval nedůvěru vůči oficiálním komunikačním prostředkům. Souhrnná studie o kolektivní paranoie dosud chyběla a Luigi Zoja ve svém inovativním díle čerpajícím ze širokých multidisciplinárních poznatků a na základě interdisciplinárního přístupu jako první rekonstruuje dynamiku, zvrácenost a zároveň i kouzlo, absurditu, ale také sílu pandemického šíření psychické nákazy ve společnosti.

Nelítostné drancování planety ve jménu bezmezného růstu má znepokojivé důsledky, přičemž se většinou hovoří pouze o technických aspektech. Psychologické faktory, které k tomu vedou, zůstávají opomíjeny. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Hojnost často zhoršuje kvalitu našich životů, což dokládá nárůst sebevražd, duševních poruch a nemocí spojených s blahobytem. Autor varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný, a je nutné pochopit iracionální impulzy, které to způsobují. Při diskusi o mezích ekonomického rozvoje je důležité se ptát, proč toužíme po nekonečném růstu. Tato tendence je historicky podmíněná a poměrně nedávná. Ještě nedávno jsme žili v agrární společnosti, která se řídila sezónními cykly. Historie Západu je příběhem překonávání tohoto způsobu života a nahrazování expanzí bez hranic. Chceme-li porozumět historii a ekonomii, musíme je zkoumat psychologicky. Původ tohoto vývoje spočívá v nevědomé konverzi našich předků, kteří se báli nekonečna a považovali ho za aroganci. Věříme, že příběhy starých Řeků, které zkoumá autor, nám mohou pomoci znovu uvěřit v prospěšnost hranic.

The book delves into the impact of father absence on children globally, exploring the underlying reasons for this phenomenon. Luigi Zoja examines how growing up without fathers contributes to various social and psychological issues, offering insights into the broader implications for society. This revised edition includes a new preface that enhances the discussion of these critical themes.

Luigi Zoja untersucht die Psychodynamik und Tiefenpsychologie sexueller Gewalt, die durch Männer und Gruppen von Männern ausgeübt wird. Ausgehend vom griechischen Mythos, in dem der Zentaur – halb Mann, halb Tier – die Sexualität beinahe ausschließlich als kollektiven Gewaltakt kennt, beschäftigt sich Zoja mit der Geschichte der Gruppenvergewaltigung und der Psychodynamik der Aggressoren in ihrer Eigenschaft als Gruppenmitglieder. Nach einem Jahrhundert des Feminismus ist der Westen zwar post-patriarchal, jedoch nicht post-sexistisch. Zojas eindringliche Ausführungen zeigen, dass eine neue Debatte über männliche Gewalt dringend notwendig ist.

Luigi Zoja zeichnet den Wandel des Vaterbildes von der Antike bis in die Gegenwart nach. Er zeigt dabei auf, wie kulturelle und gesellschaftliche Transformationen das Rollenverständnis von Mann und Frau verändern, weshalb auch tradierte Vaterbilder einem ständigen Wandel unterliegen. Zoja begreift Vaterschaft – im Gegensatz zur Rolle der Mutter – vor allem als kulturelles Phänomen, das von der Gesellschaft beeinflusst ist. Ausgehend von der Analyse biblischer und mythischer Vatergestalten über solche des 19. Jahrhunderts bis hin zum modernen Vater analysiert der Autor Facetten dieses Archetyps, skizziert historische Entwicklungen und liefert psychologische Hintergründe zum Verständnis aktueller Entwürfe der Vaterrolle. Damit leistet das Buch einen wichtigen Beitrag zur gegenwärtigen Debatte über die Identitätskrise des Vaters.

The book delves into the historical and contemporary implications of paranoia, exploring its contagious nature and self-replicating dynamics. Through a range of examples, including figures like Ajax, Othello, and political leaders such as Hitler and Bush, the author illustrates how paranoia has influenced actions and events throughout history. Zoja's analysis offers a thought-provoking examination of the psychological and societal impacts of paranoia, revealing its pervasive role in shaping human behavior and cultural narratives.

Focusing on the interplay between ethics and personal decision-making, this work examines the ethical frameworks of Immanuel Kant and Max Weber in the context of therapeutic relationships. It explores how these principles can be applied to the foundational psychoanalytical cases presented by Freud and Jung, offering a unique perspective on the ethical dimensions of psychoanalysis. Through this analysis, the book highlights the relevance of ethical considerations in therapeutic practices.

Eseje předního jungovského psychoanalytika se zabývají z mnoha úhlů archetypem otce a fenoménem otcovství. Mateřství má instinktivní, tělesný základ, avšak otcovství je kulturně-společenským produktem. Teprve s objevením se muže-otce lze hovořit o vzniku rodiny a společnosti. V říši savců sice nejsilnější samci, vítězící v boji o samice, plodí potomky, avšak nemají k nim žádný zvláštní vztah. Biologický a kulturní aspekt se v muži-otci trvale střetává a vytváří tzv. otcovský paradox: vůči rodině a potomkům má být otec laskavý a ochranitelský, směrem ke světu dobyvatelský a vítězící. Rozmanité projevy a proměny archetypu otce sleduje autor v sociálně-kulturních dějinách západní civilizace od antiky přes počátky křesťanství, Francouzskou revoluci, obě světové války až k novodobé přeměně rodiny v současnosti. Pro dnešní dobu je podle Luigiho Zoji charakteristické vytrácení otců z rodiny i ze společnosti, ačkoli obě mají patriarchální základ. Luigi Zoja je zasvěceným a literárně zdatným průvodcem kulturními dějinami Západu a má rovněž co říci každému, koho zajímá hlubší psychologické pozadí současné západní společnosti a rodiny.

Seldom has an event in the world had such pervasive and all-encompassing effect as the brutal terrorist attacks on New York and Washington in September, 2001. Has our world become a different place as a result? If so, in what ways? What might a psychotherapist of depth psychologist perceive in the eruption of shocking contents?