Čapka nepochybně zasáhl ohromující rozvoj válečné techniky ve čtyřicátých létech první světové války. Popularizovaná ba vulgarizovaná „atomistická teorie" ho přivedla k chestertonovskému nápadu, že po totálním spálení hmoty nezbude nic jiného než Bůh. Že se bůh nemusí nutně projevovat jako bytost dobrotivá a tvůrčí, to je zase myšlenka naveskrz čapkovská. Román končí nepříliš přesvědčivou vizí všeobecného smíření.
«Con Lo scherzo, il “tono” di Kundera è già nato splendidamente: quel dono di unire la rabbia e il gioco, l’odio e la tenerezza, la solidità e il capriccio, la disperazione e la melodia, il nichilismo e il sogno... Quello che non finisce di avvincerci è la fluidità: il dono supremo del narratore. Questa fluidità nasce da una totale dedizione ed effusione del corpo, della mente e dell’anima: incanta e conquista il Tempo, il Tempo della narrazione e del mondo, dove si installa come signore; e di lì, dal cuore stesso del tempo, si rivolge ad ognuno di noi, come diceva Tolstoj, per contagiarci, come se ciascuno di noi fosse il più fraterno dei complici» (Pietro Citati).