Anna Urban Libri

Můj deník pokračuje , zapisuju si už automaticky co jsem prožila. A že to jsou někdy fakt zajímaví věci To byste koukali , co se jedný normální holce jako mě může všechno přihodit , když má vedle sebe takovou príma kámošku jako třeba Ivu která neustále přitahuje stresový situace a hledá nový a nový dobrodružství. Anebo třeba naši dědové, který se v důchodu nuděj a věčně něco studujou, aby se nakonec zjistilo , že je ve skutečnosti všechno jinak. No není to k zbláznění? Naše poslední dobrodružství , který popisuju v tomhle deníku , bylo fakt dost nebezpečný a měly jsme štěstí , že jsme z něj vyvázli živý a zdravý...

Ve čtvrtém dílu Deníku malé blondýnky zachycuje třináctiletá Šárka první měsíce po narození svých bratříčků-dvojčátek. Mámin manžel Mirek jezdí každou volnou chvíli opravovat „barák“ po babičce a po návratu zbytku rodinky z porodnice už nic nebrání úplnému stěhování z města. Šárka se musí rozloučit se svým starým pokojem i kamarádkami ze školy. Vtipně komentuje život na vesnici, kterého se dost obává, ale pak se seznamuje s vnučkou místního kronikáře a zjišťuje, že to na venkově možná nakonec nebude tak nudné. Při společné výpravě na zpustlý hřbitov zažijí dobrodružství, na které jen tak nezapomenou. Na jeho konci totiž narazí na velké tajemství… Čtenáře jistě potěší ilustrace Tany Tanko, které Šárčino vyprávění opět doprovázejí.

Kto by pomyślał? Lissi nieoczekiwanie zakochuje się w koniach i traci głowę dla stylu country. Wszyscy fani serii Żadnych chłopaków! Wstęp tylko dla czarownic! wiedzą, co to może oznaczać: to mogą być tylko same kłopoty!

Chiunque abbia visto qualche film del terrore con al centro una costruzione abitata da sinistre presenze si sarà trovato a chiedersi almeno una volta perché le vittime di turno (giovani coppie, gruppi di studenti, scrittori alla vana ricerca di ispirazione) non optino, prima che sia troppo tardi, per la soluzione più semplice – e cioè non escano dalla stessa porta dalla quale sono entrati, allontanandosi senza voltarsi indietro. Bene, a tale domanda, meno oziosa di quanto potrebbe parere, questo romanzo di Shirley Jackson – il suo più noto – fornisce una risposta, forse la prima. Non è infatti la fragile, sola, indifesa Eleanor Vance a scegliere la Casa, dilatando l’esperimento paranormale in cui l’ha coinvolta l’inquietante professor Montague molto oltre i suoi presunti limiti. È piuttosto la Casa – con la sua torre buia, le porte che sembrano aprirsi da sole, le improvvise folate di gelo – a scegliere, per sempre, Eleanor Vance. E a imprigionare insieme a lei il lettore, che tenterà invano di fuggire da una costruzione romanzesca senza crepe, in cui – come ha scritto il più celebre discepolo della Jackson, Stephen King – «ogni svolta porta dritta in un vicolo buio».

Ale heca: rodzina Dzióbków-Piwczyków wystąpi w programie telewizyjnym! Prowadzący nie odstąpią ich nawet na krok przez całe trzy dni...