Prokop Voskovec Ordine dei libri (cronologico)

Básnické texty Prokopa Voskovce, synovce Jiřího Voskovce, měly v časech svého vzniku jen málo šancí ke svému zveřejnění. Za minulého režimu je cenzura ocejchovávala a vytěsňovala jako „surrealistické“, později byly zakázány coby dílo chartisty a nakonec emigranta. Přesto jde nesporně o svrchované básnické dílo, jehož „polistopadové“ zpřístupnění nyní tato sbírka – žel už posmrtná – zásadním způsobem završuje. Přináší totiž kromě titulní básně i další jeho vrcholné básnické celky z 60. let a zároveň i řadu jiskřivých miniatur z autorovy pařížské literární pozůstalosti. Celistvě tak odkrývá subtilní tkáň Voskovcovy poetiky v její hravosti, melancholii či humoru, v její osobitosti a návratných motivech, dává vyniknout zplna a prokresleně jedinečnosti jeho vidění světa a svébytnosti způsobu, jakým je cítil potřebu vtělovat do svých zápisků.

Autor Zpěvy Maldororovy vydal vlastním nákladem roku 1869 v Bruselu, na knižní trh se však nedostaly – nakladatelé se obávali nesnází. Kromě Zpěvů se z jeho díla dochovalo jen šest dopisů a soubor esejů s názvem Poesie. Isidore Ducasse zemřel zcela opuštěn 24. listopadu 1870 za německého obléhání Paříže. Příčina jeho smrti je neznámá. V 19. století vyšlo sice ještě druhé vydání Zpěvů (1890), ale velikost tohoto díla uznali jen vzácní jedinci. Počátkem 20. století se k němu přihlásili příslušníci umělecké avantgardy a Zpěvy vyšly potřetí (1918). Teprve toto vydání znamenalo první skutečný úspěch Isidora Ducasse – dlouho po smrti osamělého tvůrce. Podivnost obrazů a styl knihy uchvátily francouzské surrealisty, kteří v Lautréamontovi spatřovali jednoho ze svých významných předchůdců. André Breton jej uvádí v pověstném surrealistickém „rodokmenu“ Prvního manifestu surrealismu. Později napsal: „Zpěvy Maldororovy skvějí se nesrovnatelným leskem; jsou vyjádřením celkového zjevení, jež jako by přesahovalo lidské možnosti. Jedním rázem je tu sublimován celý moderní život v tom, co je v něm specifického...“ Doslov Bruno Solařík.

Seznámení Petra Krále s Prokopem Voskovcem (1958) patřilo pro oba k „určujícím setkáním“; podstatnou součástí přátelského vztahu, který se z něj rozvinul, bylo společné snění o divadle podnícené zároveň surrealismem a Voskovcem a Werichem. Po tom, co Voskovec (Prokop) za Královy spolupráce uvedl v divadélku Radar první českou inscenaci Jarryho Ubu po roce 1948, napsali spolu oba autoři značně osobní adaptaci Labichovy frašky Nemám času — dokonce ve dvou verzích —, k jejímuž vzniku přispěla i sázka o láhev sektu a matoucí rozhovor vyslechnutý při společné cestě autostopem. Uvedení hry mělo zahájit provoz Divadla Hasičská zbrojnice založeného na zvláštním pojetí představení jako básnické katastrofy, inscenace však nikdy nespatřila světlo světa…

Celá antologie je rozdělena do dvou částí: v první, nazvané Brzdy v zatáčkách, se autor představuje poezií, která vznikala v letech 1958-1969. Voskovec zde vychází a těží především ze svého vztahu k surrealismu a převážně v tomto duchu komponuje své texty. Vznikají zároveň jako určitá součást rozhovorů či debat mezi přáteli, v nichž si vyměňovali názory nejen na umění, ale i na životní zkušenosti. Bez nadsázky lze říci, že právě v těchto záznamech nejrůznějších nápadů a myšlenek chápal Voskovec naplnění údělu básnické existence. Mnohem odlišněji pak působí po obsahové stránce verše, jež jsou shromážděny ve druhém, závěrečném oddílu tohoto výboru a zahrnují období 1981-2005. Voskovec tu totiž zachycuje nelehkou pozici člověka, pohybujícího se v exilu. Tato změna se projevuje převážně ve formě trpkých monologů, v nichž se do popředí derou pocity osamocení i nechuti komunikovat s okolním světem.

La potente meditazione di Fëdor Dostoevskij sulla fede, il significato e la moralità, I Fratelli Karamazov, narra le vite dei figli di un brutale proprietario terriero, Fëdor Karamazov, il cui omicidio cambia irrevocabilmente le loro esistenze. Mitya, il sensualista, è immediatamente sospettato di parricidio a causa della sua aspra rivalità con il padre; Ivan, l'intellettuale, è tormentato da crisi mentali che lo portano al crollo; Alyosha, il spirituale, cerca di sanare le fratture familiari; e la figura oscura del loro fratellastro illegittimo Smerdyakov. L'indagine e il processo rivelano l'identità del vero assassino, mentre l'opera di Dostoevskij evoca un mondo in cui le linee tra innocenza e corruzione, bene e male, si confondono e la fede nell'umanità di tutti è messa alla prova.

« Tout est dans Faustroll, affrmait Boris Vian, y compris la manière de cuire un mouton vivant jusqu’à la halte du cuit-à-point». Le Faustroll est le maître-livre d’Alfred Jarry. Au cours de sa navigation sur terre ferme, le savant docteur révèle au singe Bosse-de-Nage « qui ne savait de parole humaine que ha ha », à l’huissier Panmuphle qui consigne tout par écrit et au lecteur les plus singulières quintessences de la littérature, de l’art et de la science de son temps (l’ouvrage fut écrit en 1897-1898) et définit la Pataphysique, « science des solutions imaginaires » qui culmine dans le calcul de la surface de Dieu. Ainsi la Pataphysique, née avec Ubu parmi les garnements du lycée de Rennes, atteint-elle une dimension ubuniverselle. Fondée sur les deux manuscrits existants, révisée et mise à jour, cette édition propose un riche commentaire, avec documents illustrés, éclairant aussi bien les allusions à la vie littéraire de l’époque que la langue somptueuse de Jarry et ses emprunts à Rabelais ou aux grands scienti?ques, qu’il lisait assidûment. « Société de recherches savantes et inutiles », le Collège de Pataphysique, institué en 1948, a réuni ou réunit encore des esprits aussi originaux que Raymond Queneau, Marcel Duchamp, Ionesco ou Arrabal, mais aussi des érudits hors norme qui, entre autres, ont fondé les études jarryques.

The play features a satirical take on power dynamics, focusing on Ubu, who is manipulated by his wife into committing regicide. It parodies Shakespearean themes while employing absurd and juvenile dialogue to convey deeper meanings. As a precursor to the Theatre of the Absurd, it critiques the complacency and greed of the ruling class. Jarry's work is part of a trilogy exploring "pataphysics," showcasing his innovative style and solidifying his role in the modernist movement. This edition includes translations by Beverley Keith and G. Legman.

Po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech jsou Bratři Karamazovi vyvrcholením románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele karamazovštiny, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazové: otec Fjodor i bratři Ivan, Dmitrij a Aljoša. Podle Václava Černého je rodina Karamazových pojata tak, aby představovala lidskou rodinu vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu, otec je realita nevykoupeného smyslného těla, Míťa je vášeň, Ivan čirý rozum, Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro, Smerďakov nízký pud, profanující nechápavě popudy, byť i šlechetné, jež přijímá od druhých. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem svého století, dítětem nevíry a pochybností. Snad právě proto promlouvá k dnešnímu čtenáři tak dramaticky.

Druhý díl, poctěný r. 1919 Goncourtovou cenou, se odehrává z větší části v normandských mořských lázních. Autor opět uvádí na scénu zámožného Pařížana a další postavy a podává mj. analýzu rozdílu mezi spisovatelem-člověkem a jeho dílem, analýzu lidských a rodinných vztahů, pohled na chováni měšťáka a šlechtice a detailní rozbor rodící se lásky mezi mužem a ženou.

Un capolavoro russo del XIX secolo che esplora l'amore, la politica, la famiglia e la tensione tra la nuova generazione e il vecchio mondo. "Padri e figli" di Ivan Turgenev è un romanzo ricco di vita, sia comica che tragica. Al centro di questa storia si trova il divario generazionale tra i giovani e gli anziani. Quando il giovane laureato Arkady e il suo mentore, il nichilista Bazarov, lasciano San Pietroburgo per visitare i genitori in provincia, il conflitto che ne deriva dalle visioni contrastanti del mondo—il radicalismo dei giovani e il liberalismo dei genitori—è rappresentativo della Russia del XIX secolo e riconoscibilmente contemporaneo. Alla sua pubblicazione nel 1862, il libro suscitò indignazione nei critici che si sentirono traditi dal rifiuto di Turgenev di far servire il suo romanzo a un'unica ideologia; ricevette anche una difesa appassionata da parte di coloro che vedevano nelle sue simpatie diffuse un servizio maggiore all'arte e all'umanità.

Роман Михаила Евграфовича Салтыкова-Щедрина изображает физическую, моральную и ментальную деградацию трех поколений дворянского рода Головлевых. Сатирическая хроника семьи, члены которой, внутренне подломленные, погружаются в корыстолюбие, мамон, лицемерие и слабость, взаимно уничтожают друг друга и буквально убивают. Их дом опустевает, заполняясь тенями мертвых, среди которых блуждает последний потомок вымирающего рода, прозванный Иудушкой и Вампирчиком, олицетворяющий корыстолюбие и внутреннюю пустоту.

"I fratelli Karamazov sono il romanzo più grandioso che mai sia stato scritto, l'episodio del Grande Inquisitore è uno dei vertici della letteratura universale, un capitolo di bellezza inestimabile... Non è certo un caso che tre capolavori di tutti i tempi trattino lo stesso tema, il parricidio: alludiamo all'Edipo re di Sofocle, all'Amleto di Shakespeare e ai Fratelli Karamazov di Dostoevskij. In tutte e tre le opere è messo a nudo anche il motivo del misfatto: la rivalità sessuale per il possesso della donna." (Sigmund Freud)

Žil jednou v širém poli starý mužik se svou ženou. Přišla jeho chvíle a mužik usnul věčným spánkem. Ale žena po nějakém čase porodila sedmerčata, samé chlapce, všechny stejné, jako by jeden druhému z oka vypadl. Říkalo se jim sedm Simeonů.

Un provinciale idealista vive a Pietroburgo della rendita di una tenuta dimenticata, nella piú assoluta inerzia fisica e psichica. In una camera coperta di ragnatele e di libri ingialliti giace nella sua «normale posizione» su un emblematico divano, dormendo e sognando, stanco e insensibile ai rumori della vita. Specchio di un fatalismo storico, Oblomov è stato considerato dalla critica l'eroe immortale della pigrizia, prodotto di una generazione viziata e apatica, inerte e priva di volontà, che non ha saputo dedicarsi a quelle riforme di cui necessitava la società russa. Con ironia pungente e forza narrativa, Goncarov crea intorno al protagonista un'atmosfera ossessiva e a tratti morbosa che denuncia non solo l'arretratezza civile di una nazione ma soprattutto i conflitti interiori di ogni coscienza umana.

Historický román o povstání občanů města Pskova v 17. stol. proti bojarům, bohatým kupcům a vojvodům, kteří vydírali drobný ruský lid a udržovali jej v kruté bídě hmotné i duševní. Bohatý a napínavý děj je zarámován do širokého líčení moskevské Rusi v XVII. stol. v předvečer reforem Petra I.