Josef Čapek Ordine dei libri

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921–1930, respektive 1931–1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou. Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami. Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními. Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921–1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911–1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku. Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví. Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav.

Dášeňka čili život štěněte je kniha pro děti z roku 1933, kterou napsal, ilustroval a fotografiemi doprovodil Karel Čapek. Vypráví o narození a růstu štěňátka – foxteriéra Dášeňky, obsahuje také psí pohádky a bajky. Jde o klasickou knížku nejen pro malé čtenáře o malém nezbedném štěněti. Dášeňka je drsnosrstý foxteriér a „trápí“ nejen svou maminku Iris, nýbrž i svého páníčka Karla Čapka. Spisovatel je i autorem obrázků a fotografií. Nejprve se dozvíme, jak Dášeňka roste, jaké jsou její první krůčky a jak objevuje svět – především svými zoubky. V dalších kapitolách si potom přečteme, jak je složité vyfotit malou psí slečnu, která neposedí. Autor však vymyslel a čtenáři nabídl i několik pohádek pro malé pejsky.

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921–1930, respektive 1931–1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou. Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami. Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními. Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921–1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911–1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku. Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví. Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav. Josef ČAPEK (23. března 1887 Hronov – mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890–1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886–1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě oproštěné výtvarné zkratky. Postupně člen Skupiny výtvarných umělců, Mánesa, Tvrdošíjných a nakonec Umělecké besedy. Živobytí mu však zajišťovalo především redaktorské místo v Národních listech (1918–1920) a Lidových novinách (1921–1939). Jeho literární dílo opsalo svérázný vývojový oblouk od básnivých expresionistických povídek (Lelio, Pro delfína) přes baladickou novelistiku (Stín kapradiny) po novátorské bezdějové prózy (montaignovský filozofující esej Kulhavý poutník, pascalovský soubor „myšlenek“ Psáno do mraků). Jako aktivní masarykovec a antifašista byl německými okupanty zatčen hned v první válečný den 1. 9. 1939 a připraven o život na samém prahu míru.

Další kniha z edice Adaptovaná česká próza se jmenuje O pejskovi a kočičce. Obsahuje deset veselých příběhů, které zná několik generací českých dětí. Pejsek a kočička jsou kamarádi, bydlí spolu v domečku a chtějí dělat všechno jako lidé: myjí podlahu, slaví svátky a narozeniny, pečou dort, jdou na výlet a na návštěvu. Texty jsou zjednodušené tak, aby se s nimi mohli seznámit studenti češtiny jako cizího jazyka na úrovni A1. Vyprávění doplňují známé ilustrace Josefa Čapka. Součástí publikace je také DVD se šesti populárními filmy o pejskovi a kočičce.Publikace obsahuje také jazyková cvičení k textům a k filmům, česko-anglicko-německo-ruský slovníček a klíč ke cvičením.

Velká pohádka doktorská O tom, jak páni doktoři léčili kouzelníka Magiáše. Koho by napadlo, že kouzelník Magiáš bude potřebovat doktora! Ale když to přišlo a Magiáš ztratil svůj hlas, jeho pomocník Vincek se musel hodně snažit, aby se na Hejšovinu vypravili slovutní lékaři - hronovský, kostelecký a skalický. Protože doktoři musejí pomáhat nemocným, i kdyby si o nich nic dobrého nemysleli, kouzelníka Magiáše přece jen vyléčili. Pohádky pošťácká a psí Pošťácká pohádka Známá pohádka o nejobětavějším panu pošťákovi na světě. O panu Kolbabovi, který se rozhodl doručit psaníčko bez adresy do správné schránky. Pohádka psí Když se dědeček vracel z hospody domů, našel u cesty schoulené štěně, malé bylo sotva na prst, schoulilo se mu do dlaně a děda ho odnesl domů. Tam ho s babičkou nakrmili a dali do teplé stáje. A štěně rostlo a sílilo, až z něj byl velký pes. Jenže ten pes neuměl štěkat. Babička se trápila tím, že neštěká, dědeček se tím trápil, jen kočí nad pivem pochopil, že Voříšek štěkat nemůže, protože ho to nikdo nenaučil. A tak se kočí sám ujal nesnadného úkolu a začal Voříška učit štěkat.

Le chien et le chat écrivent a leurs amies les petites filles et partent poster leur lettre. A l'aller, la neige qui tombe a gros flocons les amuse beaucoup. Mais au retour, le chien et le chat sont un peu moins heureux car tout est enfoui sous un épais tapis blanc

Známé pohádky – Velká kočičí pohádka, Pohádka psí, Pohádka ptačí, První loupežnická pohádka, Pohádka vodnická, Druhá loupežnická pohádka, Pohádka tulácká, Velká policejní pohádka, Pohádka pošťácká a Velká pohádka doktorská - patří v tomto souboru mezi stálice základního fondu literatury pro děti společně s kouzelnými ilustracemi Josefa Čapka.

Procvič si psaní, čtení, počítání a kreslení s Ferdou Mravencem, Bobem a Bobkem nebo Hurvínkem! U každého písmenka najdeš známou ilustraci, veselou říkanku a písankovou předlohu. Do téhle knížky můžeš kreslit a psát, takže za chvilku ti abeceda i počítání půjdou úplně bez problémů.