Vladimír Holan Libri

Vladimir Holan, a significant yet underrecognized poet, emerged from the tumultuous backdrop of early 20th-century Prague. His powerful and vivid poetry captures the despair and complexity of his era, resonating with contemporary global anxieties surrounding terrorism and conflict. This collection features two apocalyptic poems that reflect his profound insights into human suffering and turmoil, offering a poignant commentary that remains relevant today.

Básnická skladba Sen z roku 1939 napsaná Vladimírem Holanem umělecky popisuje ponurou vizi temnoty a hrůzy zaživa pohřbeného města (nacisty okupované Prahy). Je jedním z mála děl světového básnictví, o nichž se dá se vší vážností a úctou mluvit jako o angažované poezii. Myslíme tím poezii, která nekomentuje dějiny, ale je svébytným aktérem dějin a zároveň jejich soudcem. „Poezie by měla být osvobozující“, píše Holan v jednom v prozaickém textu. „Pro mne je poezie univerzum, pramen všeho umění. Jde o metaforické myšlení. Priorita myšlenky a citu si žádá stavebnost. Poezie nesnáší lacinou služebnost chvíle, je jí cizí vulgarizace. Jde o pevnostní hlídku“. Skladbu Sen věnoval Holan památce ruského básníka, tvůrce „zaumu“ („řeč za hranicemi rozumu“), filologovi a matematikovi Velemíru Chlebnikovovi (1885–1922). Můžeme brát toto věnování jako výraz Holanova vnitřního příbuzenství s básníkem, kterého ani v krutých letech ruské revoluce neopouštěla vášeň pro experimentátorskou tvorbu, přerůstající v osobité angažmá v zmatených dějinách.

Vladimir Holan esteemed Shakespeare as the greatest poet of all time and wrote this soliloquy as a dignified tribute to the genius of the Bard of Avon. As in all Holan's writings, love, sex, religion, fear and death form the constant thematic make-up of this soliloquy. His clever allegory, which he often repeats, as if to reinforce its impact, and the prolific use of the double entendr and Shakespearean-style impertinence are absolutely fascinating. A Night with Hamlet is Holan at his best - "chatting" away to Hamlet. Then, after a long verse about fear, he introduces the conversation between Orpheus and Eurydice, when Eurydice - contrary to Greek mythology - is allowed to join Orpheus, as if some hope for life and love still remained. Alas, not for long, because the Stygian soliloquy soon returns. Holan refers to A Night with Ophelia as a "fragment," which makes us wonder whether he ever intended to finish this work, or whether he always wanted it to be just that - a fragment. We shall never know.

English, Czech (translation)

Reading Dolour is like looking into the most private depths of Holan's soul. Some of his poems are so simple that they are almost child-like; some are cruel and harsh, while others border on pornography. One can easily call him a wordsmith - he uses words as thoughts to convey his every written nuance. Sometimes, he purposefully chooses archaic and totally obsolete Czech words, which are virtually untranslatable. He was obsessed with women and sex, as well as his belief in God, Satan, Hell and Heaven. Both his sensuality and spirituality appear in most of his works and his intensity of emotion is almost tangible. Yet, he was so sentimental that he saw romance in every situation - even a glimpse of a woman's face in a passing train or encountering a woman in an elevator, or wondering what book that girl in a tram was reading. When the Communist Party took over Czechoslovakia, Holan was utterly devastated by their totalitarian regime, but his polemic was but a grain of sand in the oyster of hope. Reading Dolour is an experience you will never forget!

Vladimír Holan is now regarded in Czechoslovakia as one of the most outstanding living poets. Yet fom 1948 until 1963 official disapproval of his poetry forced him to live in isolation. Those grim years inspired his finest work: he developed themes of man's suffering, is lost innocence and the frustration of life in a world of ambiguities. Originally influenced by surrealism, he makes use of the justaposition of unexpected images to evoke in the reader his owns sense of the strangeness of human existence.

The poems collected in this book, "Yet There is Music," are the entirety of Holan's lyrics from the period of 1939-1948. These poems were only published in book form well after that time, because of Holan's poetry being listed in the communist index of forbidden books. For Holan, the lyrics were always a realm of questioning the sense of human existence and the mystery of human existence in the world. His consciousness of the instability of the godless world, the impossibility of anchoring human existence, the ambiguity and delusiveness of all phenomena that surround humans, all led Holan to state: "we come from ruins, with love besmeared ..." His poetry reveals the drama of a poet led by a time of crises and wars into the abyss of human existence: "the picture that is not an abyss here / can't be a sign." The dread of the void, however, is accompanied, even if only slightly, by a faith in discovering a purposeful life. There are verses in which Holan uses the image of light appearing in the midst of shadows, as if the way towards a fuller, deeper, more complete humanity was not lost forever: "O life - yes, you! Still only you. / You, in a friendly conversation and a kindly shaken hand, / you, in the deeds of good will because of heart's hope ... "

Svazek obsahuje knihy Kolury, Torzo, Lemuria a Hadry, kosti, kůže.

Pátý svazek spisů Vladimíra Holana obsahuje jeho závěrečné knihy: Předposlední (verše z let 1968–1971) a Sbohem? (1972–1977). Od jara 1977 až do své smrti 31. března 1980 Holan nepíše. Zemřela dcera Kateřina, zasáhly ho dvě mozkové mrtvice a básník ztratil zájem o život. Obě knihy tvoří jeden celek "deníkového" typu. Jde o šestnáct let zarputilé i osvobodivé tvorby, o poslední fázi Holanova uměleckého zápasu, který znamenal být svědkem a dobývat tajemství. Ostatně jasně o tom svědčí i název tohoto souboru Propast propasti, jako by nicota volala nicotu. A pojmenování poslední knihy Sbohem? je stejně výmluvné. Jde o onen otazník za slovem rozloučení, jímž se autor přiznává, že neví, zda ono sbohem je věčné nebo dočasné.

Dvojjazyčné vydání jednoho z vrcholných děl české poezie.

Antologie čínské poezie v přebásnění Vladimíra Holana. Básně dynastie sungské 960–1279 po Kristu. Třetí vydání.

Obsahuje tři oddíly: Chór, Víno a Strach. Chór již vyšel roku 1941, ale v nákladu pouhých dvě stě výtisků, takže je vlastně úplně neznám. Cykly Víno a Strach vznikaly v těžkých letech 1949 - 1954 a oba jsou stejně jako mnoho jiných Holanových veršů víc než osobitým básnikovým svědectvím o této době.

Rilkeho překlady nebyly nikdy souborně publikovány a nebyly součástí ani Sebraných spisů Vladimíra Holana, vycházejících v nakladatelství Odeon v letech 1964–1988. Konkrétně svazek 11 obsáhne sbírky Růže (1937), Okna (1937), Slavení (1937), Sad (1939), rozsáhlý soubor s názvem Několik dopisů (1940) a dále básně roztroušené po časopisech a z rukopisů. Součástí svazku je i ediční komentář a literárněhistorická studie o způsobu Holanova překládání Rilkeho z němčiny a z francouzštiny.

Reprezentativní výbor z Holanovy poezie doplněný kresbami Jaroslava Šerých.

Antologie čínské poezie v přebásnění Vladimíra Holana. Básně dynastie sungské 960–1279 po Kristu. Třetí vydání.

Bagately, 10. svazek Spisů Vladimíra Holana, přinášejí prvotinu Blouznivý vějíř, autorem zavrženou, a znění 1. (1930) a 2. (1936) vydání Triumfu smrti, tedy předchůdce textu, který básník považoval za definitivní až v přepracování z roku 1948. Znamená to, že obě tyto sbírky dokládají prehistorii Holanova díla. K ní se řadí i většina dalších textů Bagatel: verše časopisecky tištěné i rukopisné, ale nezařazené do sbírek, prózy, především z dvacátých let, eseje, úvahy, vzpomínky, referáty a glosy. Samostatný oddíl tvoří texty o lidové poezii, odpovědi na ankety, interviewy, vyznání, výroky. Text 1. vydání Bagatel (Odeon 1988) se podařilo rozšířit o několik básní a rozhlasovou přednášku o Rilkovi z ledna 1937, nalezenou po smrti Věry Holanové (1988) v její pozůstalosti. Bagately uzavírají původní dílo Vladimíra Holana, další čtyři svazky jeho Spisů přinesou básníkovy překlady.

První svazek spisů Vladimíra Holana zahrnuje šest sbírek z let 1930-1963: Vanutí, Oblouk, Kameni přicházíš, Záhřmotí, Triumf smrti, Mozartiana.

Jádrem Lamenta, třetího svazku spisů Vladimíra Holana, je sbírka Bolest, jež vznikala v letech 1949–1955. Jde o autorovu nejsubjektivnější zpověď či nářek, o verše důvěrného porozumění a čiré srozumitelnosti, vzniklé v nejtěžších letech Holanova umlčení, v době, kdy se k bolesti duše a lamentu srdce přidaly i starosti o každodenní existenci. V roce 1949 přestává Holan vycházet z domova a uzavírá se v izolaci na Kampě. Souběžně se sbírkou Bolest vznikají obdobně laděné cykly Víno a Strach. Lamento otevírají Holanovy verše dětem (1954), inspirované především krutou nemocí jeho pětileté Kateřiny.

Děti, jejich radosti, drobné smutky, zvídavost, touhu po poznání zachytil V. Holan ve verších o malé Kačence, která žije v jednom z nejkrásnějších koutů Prahy, na Kampě, kde bydlíval abbé Dobrovský, kudy chodíval Neruda i malíř Pinkas. Básník nám ukazuje nejen vlastní dcerku, ale citlivě přibližuje svým čtenářům dětský svět a život malého člověka v rámci jednoho roku, oživuje přitom současnost ještě reminiscencemi na dávné dětství vlastní. Tak kniha jako vroucí obraz lásky k dětem, k životu, k lidem, hovoří nejen k malým čtenářům, jimž je především určena, ale neméně výrazně i k dospělým.

Podstatná část díla Vladimíra Holana (1905-1980) má autobiografický ráz. I v historických panoramatech, vzniklých před a po 2. světové válce (Září 1938, Sen, Panychida, Rudoarmějci), je skutečnost nazírána skrze subjektivní prožitek. Holan si přisvojuje dějiny, které jsou mu inspirací a partnerem v dialogu. Týká se to i lyrických básní, epických příběhů a poém (Noc s Hamletem). Zobrazuje různé podoby básnického údělu, osudovosti, milostné adorace, vzpoury, modlitby k matce, evokace dětství a pamfletické útoky: báseň Nepřátelům, verše z poválečné sbírky Tobě, válečný prozaický deník Hadry, kosti, kůže. Holan se přátelil s Josefem Horou, rozuměl si s Františkem Halasem, ctil Josefa Čapka a sblížil se s Jaroslavem Seifertem. Těžce prožíval zradu Francie v období Mnichova a jako rusofil uvítal osvobození Rudou armádou. V květnu 1948 pochopil zločinnost komunismu a v lednu 1949 se rozhodl pro život v absolutní izolaci. Literární historie vidí Holana jako pokračovatele tradice Vergilia a v jedné řadě s R. M. Rilkem, Ezrou Poundem či T. S. Eliotem. Stal se symbolem nesmlouvavosti a pravdomluvnosti, básníkem času i nadčasovosti. Výtvarný doprovod svazku vytvořila Adriena Šimotová.

Svazek obsahuje výbor z intimní a milostné lyriky významného českého básníka.

V pořadí již čtvrtý svazek Holanových překladů pouze dokumentuje jeho obrovskou šíři záběru a zájmu, které například sahaly až do dávné doby před několika tisíci lety, kdy se ve vzdálených východních oblastech této planety rodila vrcholná, dnes již klasická poezie. Tento díl je nazván „Východozápadní van“, neboť inspirační poryv větru zanesl tuto vzdálenou tvorbu do západních krajin, kde se dále osobitou formou rozvíjela. Kromě ukázek z díla především čínských tvůrců dynastie Sung, z nichž Holan sestavil známou sbírku „Melancholie“, která je zde publikována v plném rozsahu, se autor věnoval i představitelům a zástupcům jiných literatur. Z perského originálu přeložil třeba Nizámího „Sedm princezen“, španělské básnictví zde zase reprezentuje „Báje o Ákidu a Galateii“, jejímž autorem je Luis de Góngora y Argote. Holanovu všestrannost podporuje i fakt, že dokázal na jedně straně citlivě přetlumočit i starou černošskou poezii, na druhé pro něho nebylo problémem přiblížit a převést do české verze básně takových moderních velikánů, mezi něž nepochybně patří Christian Morgenstern, Boris Pasternak či Giuseppe Ungaretti.

Korespondence básnické dvojice Holan-Zedníček z let 1940-1977 zahrnuje 240 dopisů, doplněných poznámkovým aparátem, obrazovou přílohou, dosud nepublikovanými básněmi a doslovem Miloše Doležala. Úvod popisuje prostředí, v němž se odehrává jejich přátelství: dům na pražské Kampě a město Hlinsko v počátku 50. let, kdy panoval stalinský teror a strach pronikal do každodenního života. Vladimír Holan a Stanislav Zedníček, dva čeští básníci, spojeni bratrským přátelstvím, tvořili jedno z nejvřelejších pout v české literatuře 20. století. Jejich vztah byl plný smíchu i bolesti, vzájemně si byli oporou v temných časech. Zedníček toto bratrství vystihl slovy: „Z temnot jsme vycházeli / při našich hovorech / Světýlko rozžíhali / že zhasnout je moh dech.“ Holan, narozený v roce 1905, byl bouřlivým a uznávaným autorem, zatímco Zedníček, o devět let mladší, byl plachý a jeho dílo zůstalo převážně v rukopisech. Zatímco Holan byl po smrti pohřben se státními poctami, Zedníček, jako celoživotní outsider a vězeň komunistického režimu, měl na svém pohřbu jen hrstku přátel. Oba básníci, ač z různých světů, sdíleli osud v těžkých časech 50. let, kdy se kolem nich rozprostíraly šílenství a strach.

Výbor z díla V. Holana zahrnuje průřez jeho tvorbou od básnických počátků přes slavné básně Odpověď Francii a Září 1938 až k dnešním básním. Soubor je doplněn bohatým dokumentárním a fotograf. materiálem. Vydáno v roce 1963 - 1.vydání - 24.200 výtisků. Ilustroval Fr. Tichý. Edice Klub přátel poezie.

Od května 1955, kdy Holan uzavřel knihu Bolest, až do jara 1961 básník nepsal – s jedinou výjimkou, rozsáhlou poémou Toskána (vyjde v osmém svazku Spisů), kterou chápal jako rozloučení se slzavým údolím svého bytí. Důvody byly tři: Domníval se, že Bolestí definitivně vypověděl sám sebe – jeho tvorbu nakladatelství nesměla publikovat – proč tedy dále psát, když měl doma deset nevydaných rukopisných titulů – byl nemocen (obával se rakoviny pankreatu) a čekal na smrt. Úspěšná operace v lednu 1961 otevřela nečekaně bohatou novou tvůrčí etapu. Z let 1961–1967 pocházejí soubory Na sotnách a Asklépiovi kohouta. Obě knihy svědčí o Holanově tvůrčí proměně: jeho lapidární verše s gnómickými pointami jsou básnicky pojatou filosofií života, z níž pramení strmost Holanovy nové poetiky, dobývající utajované prostory ducha.

Publikace obsahuje sbírky veršů Toskána a První testament.

Sbírka lyriky obsahuje básně s tématem Mozartova vztahu k Praze z let 1940–1954.

Verše vybral a ediční poznámku napsal Vladimír Justl.

Holanův lyrizující deník z let 1934–1938 dokumentuje většinu složek jeho tvůrčí práce. Kniha demonstruje osobitý básníkův způsob, jak proměňovat realitu v umělecký tvar. Text, proložený citáty z děl světových básníků a myslitelů, usiluje o metafyzický přepis abstraktních dějů a pojmů.

Třináctý svazek Spisů Vladimíra Holana přináší po překladech R. M. Rilka a francouzských básníků další překlady. Holan je pořizoval od poloviny třicátých let, kdy se stal hlavním redaktorem uměleckého časopisu Život, z něhož se jeho zásluhou stal nejprestižnější český umělecký časopis své doby. V Životě publikoval stovky překladů nejen z francouzštiny a němčiny, ale i z angličtiny, španělštiny, ruštiny, polštiny či z orientálních jazyků. V překládání pokračoval za války (kdy nemohl pomýšlet na publikování vlastních veršů) i po válce, zejména v době, kdy byl znovu umlčen cenzurou, tentokrát komunistickou. Tyto překlady nebyly zatím nikdy souborně publikovány, výbor z nich tvořil pouze svazek Holanových překladů s názvem Cestou, který vyšel v roce 1962. Součástí svazku je ediční komentář a detailní bibliografie.

12. svazek Spisů Vladimíra Holana obsahuje překlady francouzských básníků. Holan překládal z francouzštiny od poloviny 30. let, kdy se stal hlavním redaktorem uměleckého časopisu Život, z něhož vlastním přičiněním udělal nejprestižnější český umělecký časopis své doby. V Životě publikoval stovky překladů nejen z francouzštiny, ale i z angličtiny, němčiny, ruštiny i staré čínštiny. Tyto překlady nebyly zatím nikdy souborně publikovány, výbor z nich tvořil pouze svazek Holanových překladů s názvem Cestou, který vyšel v roce 1962.

V posledních letech vzrostl zájem o dopisy významných kulturních osobností, avšak korespondence Vladimíra Holana, jednoho z nejvýznamnějších českých básníků 20. století, zůstávala dlouho opomíjena. Kromě ojedinělé edice jeho dopisů se "zapomenutým básníkem" Stanislavem Zedníčkem z roku 2012 chybělo soubornější vydání Holanových dopisů. Předkládaná edice Umlkám do čekání se snaží tento nedostatek napravit a představuje první ucelenější výbor z bohaté básníkovy korespondence. Obsahuje jeho písemné styky s významnými osobnostmi českého uměleckého a kulturního prostředí 20. století, jako jsou Eduard Bass, Jakub Deml, Jaroslav Durych a další. Výběr korespondence zohledňuje jak osobní vztahy, tak kulturně-historickou hodnotu obsahu. Edice osvětluje Holanovu redaktorskou činnost ve třicátých a čtyřicátých letech, jeho existenční problémy v padesátých letech a jeho postoj k víře. Dopisy se také dotýkají jeho básnické a překladatelské práce a jeho pečlivosti ohledně konečné podoby básní. Důležitou postavou edice je Holanova dcera Kateřina, středobod jeho lásky a obav. Edice obsahuje úvodní studii, která analyzuje výroky v dopisech v kontextu Holanova života a díla, a vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Jihočeské univerzity.

Cinco poetas checos reúne cinco voces fundamentales de la Checoslovaquia del siglo las multifacéticas de Vitezslav Nezval (1900-1958) y Jaroslav Seifert (1901-1986), las de estro dramático de Frantisek Halas (1901-1949) y Vladimír Holan (1905-1980), y, finalmente, la de Jirí Orten (1919-1941), el poeta existencialista de origen judío que murió trágica-mente a los veintidós años. La antóloga y traductora, Clara Janés, completa su labor con un extenso prólogo en el que aborda una generación de poetas que creyeron en la revolución en el arte, la vida y la política —los principios defendidos por el grupo literario Devetsil, al que pertenecieron Seifert y Nezval— y se sumaron —a través del Poetismo, «el arte de la vida, el arte de vivir y gozar... el arte de perder el tiempo»— al surrealismo y a dadá, pero a quienes la dramática evolución de los acontecimientos (subida al poder de Hitler y la consiguiente ocupación de Checoslovaquia por los nazis, seguida de la implantación, al concluir la guerra, de un régimen comunista) enfrentó con un destino personal, a veces trágico.

Od jara do zimy se můžete brouzdat krajinou místy připomínající Šumavu, ale i skotská vřesoviště či severskou tajgu. Krajinou, kde se můžete toulat celé dny a nenarazíte ani na živáčka. Budete jen vy, Vaše myšlenky a nespoutaná příroda. O architektonické skvosty, ale nepřijdete. Najdete zde zámek Orlík v podzimním hávu nebo barokní poutní areál Svatá Hora pocukrovaný vločkami. To vše díky čarovným fotografiím Brd a Podbrdska.

Figurína malířské panny naslouchající Allenu Ginsbergovi, hrající si s bratry Čapky, jako postava obrazu Františka Kupky, společnice Vítězslava Nezvala či Jiřího Koláře, ale také jako Salome nesoucí hlavu svého tvůrce - samotného malíře. Tomáš Císařovský získal pro svůj nejnovější cyklus zdatnou múzu. Navíc věčnou, je totiž nesmrtelná, protože nikdy nebyla ani živá. Císařovský ji objevil ve svém bývalém ateliéru v pražských Dejvicích, který před ním na počátku minulého století užíval malíř a profesor na pražské Akademii výtvarných umění Vlaho Bukovac. A právě této téměř stopadesátileté bezejmenné panně daroval Císařovský vlastní život a nechal ji důvěrně vstoupit do svých děl. V žádném jiném cyklu obrazů Tomáš Císařovský nespojil svůj trvalý zájem o dějinné události a postavy s důsledným ohledáváním všeho lidského i nelidského v nitru člověka i umělce samotného.

Verše z let 1961–1965, obálka s kresbou F. Tichého.

Druhé, definitivní vydání básnické sbírky navazující na Holanovu dvoudílnou knihu lyriky Ale je hudba (verše z let 1939-1948). Svým charakterem je jakýmsi deníkem myšlenek a citů, jak šly básníkovou myslí a srdcem v letech 1949-1955 a vynutily si umělecké ztvárnění. Toto vydání zahrnujenavíc v chronologickém sledu třiadvacet básní, které byly v prvním vydání vyřazeny vzhledem k charakteru edice (Klub přátel poezie).

Obě básnická díla jsou psána v jambickém verši ve strofách se stejným počtem veršů. Holan se svou obsáhlou básní - První testament loučil se životem v předtuše své brzské smrti. Obě díla jsou tištěna faksimiliemi původních básníkových rukopisů.

Málokterý text dovede ve zkratce přiblížit osobnost Vladimíra Holana, básníka a překladatele jako slova Rudolfa Kvíze, který výbor z Holanovy poezie uspořádal: ,, Vladimír Holan mi čni nad tou líbeznou, mírně zvlněnou krajinou mých milovaných básníků jako zčernalý, hrubý monolit, jako bludný balvan, který sem kdosi odkudsi přivalil, snad sám bůh poezie. Zatímco on "vyzařuje” zvláštní magickou silou obraznosti a ponorem do podstaty člověčenství. Ne nadarmo ctil Shakespeara a Dostojevského a snad jen on z našich básníků se s nimi může rovnat. Znal lidskou duši jako málokdo. O člověku nám jeho poezie vyjevuje nejen "běsy" a nejzasutější a nejúděsnější tajemství, ale podává i svědectví plná prostoty, krásy a něhy - ať psal o rudoarmějcích nebo o dítěti spadlém do kopřiv. Jeho srdce tlouklo pro člověka a bylo naplněno porozuměním, láskou a soucitem. A když se bouřilo proti nespravedlnosti, ponižování a nízkosti, pak opravdu "bušilo jako malba olejem na plech". Přestože žil v dobrovolné klauzuře na Kampě, svým pronikavým zrakem viděl za - tam, kam my se neodvažujeme a co můžeme ve vzácné chvíli jen tušit."

Pěstitelé jahod se v této publikaci dovědí, jak odborně pěstovat jahody. Autor přitom vychází z 15ti letých pěstebních zkušeností s několika desítkami odrůd. Detailně popisuje technologie používané v zahraničí a otevírá tím nové možnosti u nás. Na tvorbě se také podílela Sempra Turnov s.r.o. a VŠÚO (Výzkumný a šlechtitelský ústav ovocnářský Holovousy).

Antologie, sledující tři okruhy lyrické tvorby Holanovy: milostnou poezii v nejširším slova smyslu, verše o matce, básně o umění a poslání básníka, je sestavena ze sbírek Vanutí (1932), Oblouk (1934), Kameni, přicházíš... (1937), Záhřmotí (1940), Bez názvu (1963), Na postupu (1964), Bolest (1965) a z cyklu Strach z knihy Trialog (1964). Zařazeny jsou i tři epické básně z knihy Příběhy (Pršelo, Návrat, Dopis). Doplňuje ji obšírná, autorovu uměleckou osobnost a tvorbu rozebírající a hodnotící studie.

Páteří tohoto svazku jsou překlady Jindřicha Pokorného z výboru „Lodice“ (Odeon 1966, vzhledem k značnému časovému odstupu arci podstatně přepracované). Vedle toho byly použity překlady Ladislava Fikara, Jindřicha Flussara aj.

Die Erzählung thematisiert die Auseinandersetzung mit dem Tod und der Trauer. Der Protagonist reflektiert über die Verstorbenen, die ihm unerwartet gelassen und friedlich erscheinen, im Gegensatz zu ihrem früheren Ruf. Eine besondere Beziehung zu einer Person bleibt bestehen, die trotz des Todes zurückkehrt und den Wunsch nach einer tiefen Verbindung und Erinnerung weckt. Die poetische Sprache vermittelt eine Mischung aus Traurigkeit und Akzeptanz, während der Protagonist versucht, die Bedeutung des Lebens und des Sterbens zu begreifen.

Verše obsažené ve výboru Les bez stromů psal Vladimír Holan v letech 1949-1955. Jeden z největších českých básníků, po Únoru 1948 odsouzený k patnáctiletému mlčení a k vymazání z obrazu české poezie, vytvořil cyklus Strach i sbírky Bolest a Příběhy, z nichž vznikl tento výbor, na okraji doby a společnosti, v ústraní a lidském osamění. Věru příhodný čas, aby Holan dosáhl svého označení za "básníka z nejtemnějších"...

Svazek přináší poemu (mozaiku příběhů a myslitelských sekvencí) Noc s Hamletem, v níž základní stylotvornou polohou je dialog básníka s Hamletem (a vložený rozhovor Orfea s Eurydikou, v němž je naruby obrácen antický mýtus). Z názorového a pocitového střetnutí se rodí básnické dílo obnažující odvěký a osudový úděl člověka na této zemi. Paralelou měla být Noc s Ofélií, zůstala však pouze fragmentem. Další poemou je tu Toskána, připomínka básníkovy dávné cesty do Itálie. Je to pouť za ženou, která ho volá z místa na místo, za ženou, která je při návratu obnažena do podoby smrti. Prologem k poemám je téměř stovka básní s tématem ZDI. Přetištěny v chronologickém sledu z téměř všech autorových sbírek vytvářejí svébytný, myšlenkově závažný celek.

Už název svazku napovídá, že jde o básně, které tíhnou k příběhovosti, k epice. První oddíl přináší tři básně (dost výstižné je označení básnické povídky) psané v pravidelných rýmovaných strofách z válečných let: První testament, Terezka Planetová, Cesta mraku. Druhý oddíl je souborem jedenácti dramatických příběhů psaných ve volném verši. Některé jsou autobiografické: Návrat, Prostě, Sbohem, Smrt si jde pro básníka. Jiné příběhy jsou milostné (Zuzana v lázni, Dopis), další trýznivě i vykupitelsky osudové (Óda na radost, Nokturno, Martin z Orle, řečený Suchoruký, Útěk do Egypta). Kniha přináší skutečné dějetvorné příběhy odehrávající se v dramatu „divadla světa“. Je uhrančivá i čtenářsky a má jedinečné a nezastupitelné místo v dějinách české literatury.

Pátrání po pachateli vraždy východoněmeckého odborníka, který přijel do ČSR pomoci při zavádění výroby nové plastické hmoty.

Fragment básnické skladby zamýšlené jako pendant k Noci s Hamletem.

Soubor lyrických veršů, jež zachycují myšlenkovou a citovou rozlohu básníkova vnitřního světa v době plné tragických dějů, zvratů, proměn a historických událostí.

Holan v Prvním testamentu vypráví osobní příběh cesty k pramenům životní zkušenosti a ke zdrojům svého básnictví, potom co mu přítelkyně z dětství připomněla jeho báseň Sen. Identifikace autora s aktérem příběhu je důležitá, protože signalizuje, že uvnitř „reálného“ děje se odvíjí ještě jiný „příběh“, který neustále obkružuje: k otázce, jaké je poslání poezie v nesrozumitelném katastrofickém moderní světě. Holan ví o kráse utkvění v oné bezčasovosti, ale smysl básnictví nalézá na opačném pólu, na pólu nezajištěnosti, tedy tragiky. Proto také jakoby bez motivace odchází vypravěč od milostného příběhu, od zdroje bohatě rozvinuté emocionality, a obrací se k strastiplnému básnickému údělu. Snad proto na samotný závěr své skladby píše o nových duchovních vazbách poezie: „Jenomže sama země praví: / Bez ryzí transcendentály / se žádná stavba nedostaví, / nikdy, ach, nikdy nedostaví“.

O venkovské dívce, symbolu krásy a čistoty, který každý z nás hledá.

Název šestého svazku spisů vymezuje jeho obsah i pozici v něm soustředěných básní, cyklů a skladeb v básníkově díle i v české poezii. Z první části je nejznámější úvodní Odpověď Francii z roku 1938, reagující na její politickou zradu, devět básní sbírky Září 1938 a tajnosnubný, útočný i vizionářský Sen. Druhou část tvoří verše z let 1945–1946. Svůj čas přesáhla Panychida, „sloužená za všechny bratry mrtvé, umučené a padlé v druhé kruté válce proti Slovanům 1939 1945“, kresby Rudoarmějců, které už dobová kritika viděla jako postavy z Dostojevského, a některé básně sbírky Tobě. Holanovy „dokumenty“ jsou časově nadčasovou výpovědí obecně lidskou i uměleckou.

V básnické knize Rudoarmějci Holanova výrazová oproštěnost a civilnost dosáhla vrcholu. Přispěl k tomu jak element hovorovosti v básnické struktuře, tak i prozaizovaný volný verš, jímž básník podtrhoval autentičnost zobrazovaných lidských osudů, zejména pak portrétů prostých vojáků, isvé básnické výpovědi.

Svazek přináší soupis původního díla a básníkův životopis. Soupis je členěn na chronologický a podle začátku textů, zpracován je rovněž i názvový rejstřík k Sebraným spisům Vladimíra Holana.

Souborné vydání sbírek z let 1930 - 1937: Triumf smrti, Vanutí, Oblouk a Kameni, přicházíš.

Obsahuje sbírky: Na sotnách, Asklépiovi kohouta (básně z let 1961-67).

Das Jahr 1961 markierte im Schaffen des Dichters Vladimír Holan einen Wendepunkt. Seine systematische Ächtung durch das stalinistische Regime hatte ihn für sechs Jahre verstummen lassen. Anfang 1961 musste er an der Bauchspeicheldrüse operiert werden. Es bestand Krebsverdacht. Statt des fast sicheren Todesurteils stellten ihm die Ärzte dann aber eine harmlose Diagnose aus. Vor diesem Hintergrund erscheint es nicht zufällig, dass der Gedichtband, den er unmittelbar nach der Entlassung aus dem Krankenhaus begann, den Titel ‚In den letzten Zügen‘ trägt. Der pessimistischen Überschrift zum Trotz ist ‚In den letzten Zügen‘ jedoch ein Zeugnis von Holans unbändiger poetischer Vitalität, das nun erstmals in deutscher Übersetzung vorgelegt wird.

Die Niederschlagung des Prager Fruhlings bedeutete das Ende der dichterischen Freiheit in der CSSR. Auch fur Vladimir Holan, der sich nach Jahren stalinistischer Publikationsverbote endlich in der Rolle des offentlich geehrten Dichterfursten hatte uben durfen, brach eine weitere dunkle Zeit an. Noch im Mai 1968 war er zum "Nationalkunstler" ernannt worden, doch gerade diese staatliche Ehrung und seine Popularitat unter den Anhangern des Reformkurses machten ihn in den Augen des neuen Regimes verdachtig. Holans letzte beide Gedichtbande durften zu seinen Lebzeiten nicht mehr erscheinen. In deutscher Sprache ist dieses Vermachtnis des Dichters praktisch noch unbekannt. Holans vorletztes Buch - 'Das Vorletzte' - wird nun erstmals vollstandig ubersetzt vorgelegt.

Třetí svazek Spisů Vladimíra Holana zahrnuje tyto básnické soubory: sbírku pro děti Bajaja, soubor veršů Z dětského světa, cykly Víno a Strach a konečně sbírku Bolest.

Zahrnuje autorovy básně, cykly a sbírky: I - Odpověď Francii, Září 1938, Zpěv tříkrálový, Sen, Chór, II - Dík Sovětskému svazu, Panychida, Rudoarmějci, Tobě.

Výbor z poezie významného polského spisovatele. Mini vydání: kolibřík.

Jako žák septimy gymnázia v Truhlářské ulici vydal Vladimír Holan svou první lyrickou knížku Blouznivý vějíř, v níž se mísí poetistické vlivy a lehké subjektivní melancholické tóny. „Je to hřích mládí," řekl o ní po­zději. Sbírka má však velký význam pro postižení literárněhistorikého kontextu, do kterého Holan vstupoval, i pro genezi básníka samotného. Jednadvacetiletý Holan vydává svu sírku v době vrcholícího poetismu, který byl tehdy nejen moderním, ale i módním, s dravostí avantgardního mládí odsunul do pozadí autory starších generací a tradičních poetik, osvobodil obraznost, poukázal na zdroje čisté lyričnosti a zbavil českou poezii racionalismu i tendenčnosti.