Milan Michael Horák Ordine dei libri

Iniciační příběh pro malé i velké čtenáře. Čtenář, chce-li pochopit, o čem je Pohádka o Terezce, musí do jejího příběhu vstoupit. Anebo zprvu jen nechat ten příběh vstoupit do sebe jako úplně obyčejné vyprávění o malé holčičce, její cestě a jejím hledání. Později se ale pravděpodobně stane to, že čtenář sám vstoupí do příběhu. Je to zvláštní kniha, křehká. Nové situace a nová místa k prozkoumání se tam objevují jakoby jen tak, jako mávnutí křídlem. Čtenář, stejně jako Terezka, do nich může vstupovat buď zcela prostě, bez hlubších významů (a že ty popisy krajiny a míst jsou jazykově krásné!), anebo se mu může stát, že najednou vidí sama sebe, jak jde cestou Terezky a zažívá setkání sám se sebou, kterého do teď vlastně vůbec neznal. Anebo znal?...

Pravá mystika není odvrácením od světa, ale naopak způsobem, jak se člověk stává skutečně schopným se světem zacházet. Kniha vás zasvětí do praktických duchovních cvičení, přístupných opravdu každému. Vnímání vyšší skutečnosti, které často přisuzujeme jen vyvoleným, je otevřeno komukoli, kdo o ně usiluje. Všichni se můžeme stát pány svých osudů, všichni můžeme nalézt životní sílu radosti, kterou neotřese žádné neštěstí. Duchovní cesta, na kterou nás autor uvádí, zřetelně navazuje na mystickou tradici evropského křesťanství, ovšem není tím omezena, nýbrž v autorově moderním podání se otevírá všem hledajícím. Autor nám nenabízí nějaké „správné učení“, nýbrž ukazuje cestu, po které se můžeme svobodně vydat.

«Ho appena terminato un grande romanzo a cui ho lavorato per quasi dieci anni...» scriveva nel 1960 Vasilij Grossman, scrittore noto in patria sin dagli anni Trenta (e fra i primi corrispondenti di guerra a entrare, al seguito dell’Armata Rossa, nell’inferno di Treblinka). Non sapeva, Grossman, che in quel momento il manoscritto della sua immensa epopea (che aveva la dichiarata ambizione di essere il Guerra e pace del Novecento) era già all’esame del Comitato centrale. Tant’è che nel febbraio del 1961 due agenti del KGB confischeranno non solo il manoscritto, ma anche le carte carbone e le minute, e perfino i nastri della macchina per scrivere: del «grande romanzo» non deve rimanere traccia. Gli occhiuti burocrati sovietici hanno intuito subito quanto fosse temibile per il regime un libro come Vita e destino: forse più ancora del Dottor Zivago. Quello che può sembrare solo un vasto, appassionante affresco storico si rivela infatti, ben presto, per ciò che è: una bruciante riflessione sul male. Del male (attraverso le vicende di un gran numero di personaggi in un modo o nell’altro collegati fra loro, e in mezzo ai quali incontriamo vittime e carnefici, eroi e traditori, idealisti e leccapiedi – fino ai due massimi protagonisti storici, Hitler e Stalin) Vasilij Grossman svela con implacabile acutezza la natura, che è menzogna e cancellazione della verità mediante la mistificazione più abietta: quella di ammantarsi di bene, un bene astratto e universale nel cui nome si compie ogni atrocità e ogni bassezza, e che induce a piegare il capo davanti alle sue sublimi esigenze. «Libri come Vita e destino» ha scritto George Steiner «eclissano quasi tutti i romanzi che oggi, in Occidente, vengono presi sul serio».

V deseti statích, pohybujících se na rozhraní duchovních úvahy a religionistického pojednání, vede autor čtenáře od nejstarších podob náboženského života až do současnosti. Náboženství přitom pojímá především jako namáhavou osobní cestu z otroctví ke svobodě, jako vítězství nad nutností, která spoutává náš všední život. Kniha vrcholí jakýmsi manifestem nadkonfesijního, mysticky chápaného křesťanství, v němž člověk nově nalézá vlastní život, svět i lidské společenství.