Miloslav Jirda Libri

Švýcarský cestovatel a vědec podává ve své líbezné novele, nazvané podle čtrnáctiletého chlapce z tábora lovců mrožů, přesvědčivý důkaz, že je nejen odvážným cestovatelem a vynikajícím vědcem, ale také – jak vzácné spojení – básníkem. Ve vypravěčsky mistrném dílku, drsné baladě z panenské přírody dalekého severu a milostné romanci mladé eskymácké dvojice, vede nás Jean Gabus znale a zkušeně do samého středu eskymáckého života.

Po výzkumných výpravách do Konga, Guayany, Francouzské Polynésie a jižního Tichomoří se Francis Mazière vydává na Velikonoční ostrov, ztracený v nesmírných prostorách Pacifiku. Přijíždí lsem se stejným cílem jako před ním Thor Heyerdahl a tolik jiných cestovatelů — odhalit tajemstvíkamenných obrů, tyčících se na úpatí sopek a na pobřežních útesech, prozkoumat ideogramy na deskách rongo-rongo, proniknout do dávných kultovních obřadů... Dodnes zůstává nerozřešena otázka, zda šlo o dávnou, bájnou civilizaci, zaniklou za podivných okolností. Díky své ženě Tile, rozené Tahiťance, si získává důvěru domorodců, od nichž se dovídá cenné informace o dnešním i minulém životě ostrova a přibližuje tak dnešnímu čtenáři obraz pohřbené minulosti. Jeho vyprávění je nejen velkým dobrodružstvím přes věky a prostory, ale také bolestným svědectvím o životě těch, kteří jako poslední přežili zmizelý kontinent.

Román známý i z filmové adaptace odhaluje život bohaté pařížské společnosti po první světové válce. Zaměřuje se na to, jak pojímají nebo jsou schopni pojímat a jedině chápat lidskou důstojnost lásku a smrt. Ústřední linií románu je historie bankéřské rodiny Schoudlerů, vztah otce a syna. Otec chce udržet svou autoritu a syna pokořit. Intrika, které použije k jeho zastrašení, se mu podaří tak dokonale, jak ani sám nechtěl – jeho jediný syn končí sebevraždou. Autor se v bohaté galerii postav zaměřuje také na ty, kteří se nějakým způsobem vyšplhali k tomuto privilegovanému společenskému postavení – buď svou bezzásadovostí, nebo dravou amorálností.

Au mois de février 1824, une ancienne courtisane, Esther Gobseck, se rend au bal masqué de l'Opéra en compagnie de Lucien de Rubempré dont elle s'est éprise, mais, en dépit de son déguisement, elle est reconnue et moquée ; désespérée, elle tente de s'asphyxier quand l'abbé Carlos Herrera survient et la sauve. Comme Lucien, elle est désormais sous sa coupe, et, quand le banquier Nucingen tombera amoureux d'elle, l'abbé ne la lui cédera qu'en échange d'un million pour permettre au jeune homme un prestigieux mariage. Mais l'affaire échouera et Lucien, en prison, retrouvera Herrera. Parus de 1838 à 1847, les quatre romans que rassemble Splendeurs et misères des courtisanes sont la suite d'Illusions perdues dont le romancier n'a pas achevé encore la rédaction lorsqu'il entame l'histoire d'Esther. Il se peut qu'ici la publication en feuilleton soumette à ses règles le génie de Balzac ; en tout cas, elle ne le bride pas, comme le montre la puissante figure d'Herrera qui va redevenir Vautrin : il incarne le mal aussi bien que l'amour total, et c'est de sa présence envoûtante que procède l'unité du livre.

Ambientate in un un'Italia ottocentesca in parte fantastica, in parte reale, le avventure di Fabrizio del Dongo si snodano in una serie di incontri e peripezie al termine dei quali si trova il luogo del silenzio, lo spazio simbolico dell'isolamento e della rinuncia: la Certosa di Parma. E' un romanzo modernissimo, profondamente "realista". Stendhal vi riassume a un tempo lo spaesamento che la nascente società borghese determina nell'individuo e la perdita tutta individuale delle illusioni.

Libro "scandaloso", contro il quale si scagliò quella società del Secondo Impero avviata alla guerra che Zola ritrae impietosamente, il romanzo inizia con l'evocazione del fantasma di Bismarck e si chiuse col triplice grido «A Berlino!» che sale dal boulevard sotto il Grand Hotel dove è morta Nanà, orrendamente sfigurata dal vaiolo. Pubblicato a puntate sul settimanale «Le Voltaire» tra il 1879 e il 1880, e poi edito subito in volume, Nanà rimane forse il romanzo più noto di Zola: la "biografia" di un personaggio che subito rapprensentò, per innumerevoli lettori, il mito del sesso inestricabilmente legato alla distruzione e alla morte. Il libro, che contiene pagine tra le più alte e riuscite del grande narratore francese, dimostra la capacità di Zola di eccellere nella creazione di gruppi umani e sociali, con uno sguardo acutissimo e moderno.

Tutto in Madame Bovary (1857) sembra disporre la scena dove il desiderio ha luogo insieme all'abisso che lo cancella. Emma Bovary ama come si divora, ama in una tragica voracità che somiglia a quella di un organismo incapace di assimilare, consuma se stessa e l'oggetto del suo desiderio in un tragico processo di alienazione amorosa, aiutata anche dal marito, Charles, che è tutt'altro che un uomo tranquillo e innocuo, ma un masochista morale di alto lignaggio che, con un sadismo perfettamente camuffato, contribuisce in maniera determinante al suicidio della moglie.