Židovské pseudepigrafy (z řec. pseudés = „nepravý, falešný“, epigrafé = „nápis, název“) nebo též „apokryfy“ jsou literární památky, které vznikly ve staletích mezi Starým a Novým zákonem, některé dokonce zároveň s evangelii. V jejich názvu se namísto jména skutečného autora nejčastěji objevuje jméno významné a okruhu čtenářů známé nežijící osobnosti. Většina židovských pseudepigrafních spisů je pojmenována po známých postavách Starého zákona (kniha Henochova, Závěť Mojžíšova, Závěti patriarchů, Žalmy Šalomounovy apod.), výjimečně po postavách mimobiblických (knihy Sibylliny, list Aristeův). Dalším charakteristickým rysem této literatury je její apokalyptické zaměření na zlom věků a na příchod mesiáše. Židovské pseudepigrafy, které jsou významným svědectvím o životě a myšlení doby, do níž vstoupilo evangelium.
