Carlo Ginzburg Libri

Una raccolta di brillanti "lezioni" tenute nel 1961 all'Università di Cambridge in cui Carr ci espone le sue idee sul significato della storia che costituiscono un invito alla discussione su temi vitali per la società di oggi. Il nome di Edward H. Carr è diventato familiare ai lettori con la pubblicazione della sua monumentale storia della Russia sovietica. Con queste sue brillanti «lezioni», tenute nel 1961 all'Università di Cambridge, Carr ci espone le sue idee sul significato della storia. «II passato - egli scrive - è comprensibile per noi soltanto alla luce del presente, e possiamo comprendere il presente unicamente alla luce del passato. Far sí che l'uomo possa comprendere la società del passato e accrescere il proprio dominio sulla società presente: questa è la duplice funzione della storia». Queste pagine, rigorose nel metodo e al tempo stesso invitanti alla lettura per il piglio saggistico con cui sono scritte, vogliono costituire un invito alla discussione su temi vitali per la società d'oggi.

For centuries witches on trial admitted to taking part in "sabbaths" where they cast spells, enacted obscenely blasphemous rites and even devoured corpses. Many scholars believe that such confessions were just a reflection of their persecutors' fantasies. This book investigates.

In the best micro-historical tradition, Carlo Ginzburg, himself one of the founders and icons of this genre of historiography, dissects four moments of European intellectual history. This book relives the experience that participants in the Natalie Zemon Davis Lecture Series at the Budapest campus of Central European University had in 2019 listening to Ginzburg's eloquent and engaging discourses. For the purposes of this volume he has re-edited and completed the leporello of cases charged with the inherent ambiguity between secularism and religions. Secularism is often identified with rejection or at least distancing from the sacred. However, if one assumes that secularism also appropriates and reworks the sacred, its ambiguities come to the fore. The dilemma accompanies the reception of La Boétie's Servitude volontaire between 1574 and today. Before Walter Benjamin, the lesser-known 19th-century Léon de Laborde defended the profanity of reproducing the arts. The tension around the secular pervades the case of the College de Sociologie (Paris, 1937-1939), an attempt to analyze the ideological components of fascism. The fourth lecture approaches a much-discussed contemporary phenomenon – fake news – from a long-term perspective. To what extent are some disturbing features of the world we live in the result of a long, tortuous, unpredictable trajectory?

In 1691, a Livonian peasant known as Old Thiess boldly announced before a district court that he was a werewolf. Yet far from being a diabolical monster, he insisted, he was one of the “hounds of God,” fierce guardians who battled sorcerers, witches, and even Satan to protect the fields, flocks, and humanity—a baffling claim that attracted the notice of the judges then and still commands attention from historians today. In this book, eminent scholars Carlo Ginzburg and Bruce Lincoln offer a uniquely comparative look at the trial and startling testimony of Old Thiess. They present the first English translation of the trial transcript, in which the man’s own voice can be heard, before turning to subsequent analyses of the event, which range from efforts to connect Old Thiess to shamanistic practices to the argument that he was reacting against cruel stereotypes of the “Livonian werewolf” a Germanic elite used to justify their rule over the Baltic peasantry. As Ginzburg and Lincoln debate their own and others’ perspectives, they also reflect on broader issues of historical theory, method, and politics. Part source text of the trial, part discussion of historians’ thoughts on the case, and part dialogue over the merits and perils of their different methodological approaches, Old Thiess, a Livonian Werewolf opens up fresh insight into a remarkable historical occurrence and, through it, the very discipline of history itself.

Menocchio's 500-year-old challenge to authority remains evocative and vital today.

=The sword and the light bulb. A new reading of Picasso's Guernica

Italský kulturní historik a teoretik Carlo Ginzburg proslul zejména svými „mikrohistorickými“ studiemi – texty zaměřenými na každodenní, lokální a individuální události, osoby či komunity, v jejichž příbězích zároveň prosvítají obecnější problémy dané doby. V této studii představuje nástup epistemologického modelu na konci devatenáctého století, založeného na čtení zdánlivě nepodstatných, nepatrných detailů coby symptomů nějaké komplexnější, přímo nepřístupné skutečnosti. Přístup osvětluje na třech vzájemně souvisejících případech: technice atribucí uměleckých děl Giovanniho Morelliho, psychoanalytické metodě Sigmunda Freuda a detektivních postupech Sherlocka Holmese. Všichni tři byli původním vzděláním lékaři. Právě z medicíny přenesli do svých jednotlivých oborů základní princip svých metod, model lékařské sémiotiky, který nemoci nerozeznatelné přímým pozorováním diagnostikuje na základě povrchních symptomů v kontextu každého jednotlivého případu. Totéž se dle Ginzburga týká i věd o člověku, jež z modelu lékařské sémiotiky vycházejí (včetně historiografie, jak ji sám chápe a praktikuje).

Za podmanivým názvem knihy Dřevěné oči se skrývá deset esejů, které Carlo Ginzburg publikoval na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Jejich společným jmenovatelem jsou dějiny umění, literární teorie a sémantika. Autor v nich pojednává témata biblická, antická, středověká i raně novověká, vztahy Židů, pohanů a křesťanů. Perspektiva jeho uvažování je nejen italská, ale i evropská, neboť si je vědom skutečnosti, že kultura není nikdy omezena na jedno teritorium, že není izolovaná, ba naopak, je vždy rozkročena nejen do minulosti, ale zároveň i do mnoha blízkých a vzdálených světů. V jednotlivých esejích Ginzburg pojednává o utváření kulturních tradic, jež během staletí podléhají radikálním změnám. V mnoha ohledech je Ginzburgovo myšlení provokativní. Mistrně poukazuje na stereotypy, jichž se jejich hlasatelé nedokáží zbavit, neboť si jich mnohdy nejsou vůbec vědomi. Spolu s tím klade důraz na nejrůznější podoby násilí, jež ovlivňují výchovu a z ní plynoucí omezování myšlenkové a kulturní svobody druhých. Oproti násilí staví intelektuální jedinečnost, jež s oním násilím v dějinách vedla a dodnes vede vyčerpávající, avšak společnost kulturně obohacují boj. Ginzburgovy eseje představují ponor do jeho badatelské dílny a odhalují podstatu jeho uvažování, jež se zrcadlí v jeho nejvýznamnějších monografických dílech, jež patří k prazákladu moderního dějepisectví. Vydání knihy podpořil Státní fond kultury České republiky.

Kniha Pierovo tajemství je pokusem přenést koncept mikrohistorie do prostředí uměleckého světa 15. století. Ginzburg zde zkoumá společenské a kulturní vlivy, jež působily na malířské ztvárnění klasických biblických textů, Kristova křtu v Arezzu a Bičování Krista v Urbinu, jejichž autorem byl italský malíř Piero della Francesca. Na základě rozboru korespondence vzdělanců a humanistů, mezi nimiž nechyběli ani vlivní kardinálové usilující o unii s řeckou církví, kteří stáli v pozadí vzniku obou děl, ukazuje, jak se představy zadavatelů promítaly do umělecké řeči renesančního malíře, jak se vzájemně ovlivňovaly a do jaké míry působily na to, že v Pierově tvorbě představují obě fresky zcela výjimečná díla. Prostřednictvím psaných textů se tak Ginzburg snaží proniknout do nitra obrazu a velmi nápaditě přitom ukazuje cesty, jež mohou vést ke zcela novému čtení a chápání uměleckých děl, stejně jako k rozkrytí jejich druhého života.

Carlo Ginzburg rückt hier erstmals die Mentalität und das Weltbild eines Individuums ins Zentrum. Ein zentrales Buch der neueren Geschichtsschreibung. Das Buch erzählt die Geschichte des Müllers Menocchio, der 1584 vor der Inquisition bekennt: »Ich habe gesagt, daß, was meine Gedanken und meinen Glauben anlanget, alles ein Chaos war, nämlich Erd’, Luft, Wasser und Feuer durcheinander. Und jener Wirbel wurde eine Masse, gerade wie man den Käse in der Milch macht, und darinnen wurden Würm’, und das waren die Engel.« Ginzburg nimmt die Erzählungen des Müllers nicht nur ernst, sondern er rekonstruiert mit ihnen eine ganze Vorstellungswelt: die der vermeintlich illiteraten Unterschicht. Peter Burke und Natalie Zemon Davis, Roger Chartier und Robert Darnton – sie alle haben diesem Menocchio zugehört.

Čarodějnictví a venkovské kulty v 16. a 17. století. Historická studie o náboženském chování, pověrách a kultech severoitalského venkovského lidu v 16. a 17. století. Autor popisuje nepříliš známý severoitalský kult plodnosti, spjatý se sektou benandantů - ochránců přírody a plodnosti, kteří se nakonec pro své podezřelé chování a noční obřady ocitli před inkvizicí. Benandantem se stal každý, kdo se narodil "v košilce" - s plodovými obaly na těle. Ve věku 20 až 40 let se musel účastnit nočních bojů s čaroději a čarodějnicemi. Tyto boje byly vlastně obřady plodnosti. V tzv. suchých dnech, době sezonních krizí, kdy se střídala roční období, benandanti ozbrojeni fenyklovými lodyhami vytáhli do boje. Pokud noční boj s čarodějníky vyhráli, byla zajištěna úroda a plodnost. Není divu, že obřady a chování benandantů (kontakty s mrtvými, stavy katalepse a letargie - bojů s čarodějníky se účastnila duše, spící tělo benandanta zatím doma leželo jako mrtvé) vzbudily podezření církve. A tak se benandanti nakonec ocitli před inkvizicí, která tyto lidové kulty a pověry vymýtila a prohlásila za odpadlictví, dílo ďáblovo. Kniha přináší informace o benandantech na základě historických výpovědí před inkvizičním soudem.

Carlo Ginsburg, autor dnes již legendární mikrohistorické studie Sýr a červi, se ve čtyřech jeruzalémských přednáškách přednesených na počest Menahema Sterna věnuje vztahům rétoriky a historiografie. Na základě značně odlišných textů – Aristotelovy Poetiky, Vallova prokázání nepravosti Konstantinovy donace, jezuitských historiografických záznamů z počátku 18. století a Proustova komentáře k Flaubertovu stylu – ukazuje, že rétorika se vztahuje nejen k ornamentu, ale i k historickému porozumění a pravdě. Spolu s autorem tak čtenář objevuje oblast na pomezí klasické pozitivistické historiografie a postmoderního přístupu, pro nějž je historický popis pouze jedním z nekonečného množství možných příběhů, vyprávěním opírajícím se spíše než o pravdu o rétorickou dovednost vypravěče.

Zbiór esejów Carla Ginzburga Czytać między wierszami zawiera teksty poświęcone wielkim pisarzom europejskim, od Montaigne’a i Woltera do Prousta i Tomasiego di Lampedusy.

Von Beginn seiner Forschungen an hat Ginzburg nach Auswegen aus dem Dilemma bloßer Gegenüberstellung von »Irrationalismus« und »Rationalismus« gesucht; seine Untersuchung über die »Spurensicherung« in der Wissenschaft ist dafür der sichtbarste (und folgenreichste) Beleg. Diese Spurensicherung beginnt im 19. Jahrhundert mit dem Kunsthistoriker Morelli, der nebensächliche Details erstmals für die Zuschreibung von Gemälden benutzt. Anschließend beschreibt Ginzburg die beiden entscheidenden neuen geschichtswissenschaftlichen Ansätze der neueren Zeit, die Schulen von Marc Bloch und Aby Warburg.

Kaum ein Historiker hat sich mit so vielen Personen beschäftigt wie Carlo Ginzburg: Aristoteles, Dante, Machiavelli, Diderot, Hegel, Heine, Flaubert, Tolstoi, Warburg, Proust, Picasso und viele andere. Vor allem aber ist Ginzburg berühmt für seinen speziellen Blick und seine Forschungsmethode, gehörte er doch zu den ersten Historikern, die sich mit der Kultur der sogenannten einfachen Leute befassten (siehe seine Bücher Hexensabbat und Der Käse und die Würmer). Und mittels der von ihm begründeten Mikrohistorie sucht er große geschichtliche Zusammenhänge aus der Betrachtung kleiner Details zu verstehen. In den Texten dieses Bandes lässt Ginzburg sein Forscherleben Revue passieren – er erklärt, wie er zu seinen Themen und seiner Betrachtungsweise kam und diese zum Teil über Jahrzehnte weiterentwickelte. Seine Rückschau wird zu einer persönlichen Selbstbefragung: Am Beispiel des Hexensabbat erzählt Ginzburg von den Märchenbüchern seiner Kindheit und von seiner Mutter Natalia. Und er fragt sich, ob es nicht auch seine eigene jüdische Familie und das Schicksal seines Vaters waren, die ihn immer wieder die Opfer von Verfolgung zum Gegenstand seiner Arbeit wählen ließen. Dieses Buch kann als Summe der Werke Carlo Ginzburgs gelesen werden und lädt zugleich dazu ein, einen der interessantesten Gelehrten unserer Zeit neu zu entdecken.

Was ist uns fremd, was nahe? In seinem Buch führt Carlo Ginzburg den Leser in ein weit angelegtes Wissenslabyrinth eigener und fremder Kulturen. Wer erinnert sich nicht an die berühmte Geschichte, in der der alte Gepetto aus einem zufällig gefundenen Stück Holz eine Puppe zu schnitzen beginnt, deren Augen ihn plötzlich lebendig und fragend anschauen? Es sind Pinocchios hölzerne Augen, die diesem Buch seinen Namen gaben. Und es ist ihr befremdeter Blick auf das menschliche Leben in Gegenwart und Geschichte, dem der Autor in neun spannenden Essays nachgeht. Carlo Ginzburg ist dafür aufgrund seiner eigenen Biografie bestens gerüstet: Seine jüdische Herkunft, das Aufwachsen im katholischen Italien und die langjährige Lehrtätigkeit in Amerika regten ihn zum Nachdenken über die vielfältige Tradition an, der er angehört, und lehrten ihn jene skeptische Distanz, die bekanntlich Blicke schärft.

Einführung von Warnke, Martin Zahlr. Abb. 191 S.

Im Jahr 1582 ermittelt Fra Felice da Montefalco gegen Caterina, genannt die Schielende, eine Frau aus Cividale, Witwe eines gewissen Andrea da Orsaria, die angeklagt ist, „verschiedene böse Zauberkünste“ zu betreiben. Beim Verhör am 14. September erklärt sie, ihr Handwerk sei „zu nähen und zu spinnen“; aber sie könne auch durch Aussprechen einiger Worte, die sie nicht für abergläubisch halte, die Gebrechen der Kinder heilen. Da fragt Fra Felice sie unvermittelt, ob sie Benandantin sei. Caterina streitet ab: „Ich nicht, Herr, ich bin nicht von den Benandanti, aber mein verstorbener Mann, der ging zur Prozession mit den Toten.“