Rado Bielený Ordine dei libri (cronologico)

Život je krásný, i když jste na dně. Jen je třeba tu krásu vidět. David Molnár ji umí popsat básnickým jazykem. Žádné veršíky, co pohladí. Ani nic z toho, jak se dneska píše poezie, aby dosáhla na přízeň kritiků. Že má David Molnár v básních kulisy, které známe od Charlese Bukowského? Důležité je, že poetiku má nezaměnitelnou. „Je to strašný klišé ale pouštím Beethovena,“ a „uvnitř se jako zázrakem povaluje pár lahváčů, dneska se kutálej doleva a jindy zase doprava“. David Molnár žije a píše o dobrodružství, které potkáte na chodníku, kde se povalují krvavé následky novoročního ohňostroje, v hospodě, kde vám servírka umázne z čiré sympatie pár piv, za dveřmi bytu, na jehož nájem nezbyly peníze. Jsou to básně o periferii města i duše. A taky o lásce v těchto kulisách. „Chodím jenom pasážema po stezkách středověkejch kurev.“ Pokud se nebojíte přejít z pohodlného terária učesanosti a konzumní současnosti na rozhoupanou bárku života „prokletých“, je David Molnár básníkem pro vás.

Básně v této sbírce jsou radikálně osobní, ale nikdy nejsou uzavřené do sebe. Jsou to výkřiky i pozvání k rozhovoru. Jsou to úlomky života ženy, která žije v postsocialistické střední Evropě 21. století. V krajině, která se pořád ještě učí, co znamená rovnost, péče, svoboda i spiritualita. Autorka psala tyto texty během své emancipace, ale její hlas není sentimentální. Naopak – je ostrý, ironický, tělesný, odvážný. Mluví o mateřství, víře, sexualitě, osamění, bolesti i naději s naprostou upřímností. Nesnaží se zapůsobit. Nesnaží se zavděčit. Nehraje si na poezii. Její poezie je nekompromisní.