Dušan Zdráhal Libri

Režijní profil Aloise Hajdy mapuje uměleckou tvorbu této významné osobnosti moderního českého divadla, a to od absolutoria na JAMU až po rok 1971, kdy byl režisér po normalizační čistce vypovězen z Mahenovy činohry. Autor rekapituluje Hajdovy začátky v Uherském Hradišti a Českých Budějovicích, za zcela zásadní však považuje setkání s dramaturgem Janem Grossmanem v kladenském divadle, kde se v roce 1961 mimo jiné společně podíleli na inscenaci Brechtovy hry Matka Kuráž a její děti. Režisérovo vykročení mimo okruh tehdy běžné poetiky vedlo v roce 1962 k angažmá v Mahenově činohře Státního divadla v Brně (dnes Národní divadlo Brno), kde se vedení scény pokoušelo prosadit nekonformní vyhraněný program antiiluzivního divadla. Alois Hajda se záhy prosadil jako režisér, který na jeviště první brněnské činohry vnesl osobitý pohled na svět „zespod“, na člověka zkoušeného soukolím doby, společenských předsudků a ambicí. Do této etapy patří například Hajdovo skvělé nastudování Büchnerova Vojcka, Sartrova Ďábla a pánaboha, Gardavského Já, Jákob, Beckettova Čekání na Godota ad.

Druhý díl monografie Režijní profil Aloise Hajdy II. je věnován tvorbě této významné osobnosti českého divadla druhé poloviny 20. století. Poté, co byl Alois Hajda v důsledku normalizačních čistek vypovězen z Mahenovy činohry Státního divadla v Brně, našel v roce 1971 útočiště v Divadle pracujících v Gottwaldově (dnes Městské divadlo Zlín). Za humny centrálních institucí se na této scéně dařilo vytvářet koncepční dramaturgické linie a vynikající inscenace. Alois Hajda měl na této cestě zásadní podíl. Dušan Zdráhal dokumentuje a analyzuje režisérovu tvorbu, opírající se především o díla Williama Shakespeara a Bertolta Brechta. Zejména do interpretace moderního německého klasika vnesl Hajda vlastní osobitý pohled, inspirovaný českou divadelní avantgardou, němou groteskou i impulsy lidové komedie. Jeho přínos, podpořený spoluprací se spisovatelem a překladatelem Ludvíkem Kunderou, několikrát ocenilo i německé publikum na scéně Brechtova slavného Berliner Ensemble. Po návratu do Mahenovy činohry v osmdesátých letech navazuje Alois Hajda na uměle přerušenou kontinuitu této scény v inscenacích Shakespeara, Brechta, Ibsena, Dürrenmatta a dalších autorů. V závěru knihy shrnuje Dušan Zdráhal výsledky svého zkoumání a v obecnější, teoreticky zaměřené kapitole přibližuje principy Hajdovy režijní tvorby, které jsou cenným příspěvkem k neortodoxnímu divadelnímu myšlení a stále živým impulsem pro jeho současné tvůrce.