Eva Crasimová představuje rozcuchanou holku ve svých verších především jako bytost, která má v srdci chaos a touží po lásce. A tak její texty, možná i vzhledem k mládí, kdy byly napsány, s beznadějnou touhou opakují bezmocný refrén: Síly už ubývají. Žádný perspektivní citový vztah se nerýsuje na obzoru, v autorčiných verších kráčejí slané slzy s nenaplněnými příležitostmi a do vědomí se silně zarývá přesvědčení, že nelze s citem obstát. Obraz umíráčku se mísí se šrámy na duši, ve vzpomínkách se objevují stíny, kráčející vstříc temnotě a jen letmo tu padne zmínka o radosti či o snaze vyzdvihnout krásné věci. Jestliže se ale takové nebo podobné sdělení objeví, je vzápětí přebito konstatováním o tom, že bída je v člověku, bída je v nás.
