Enzo Bianchi Ordine dei libri

Und dann? Eine einfühlsame Annäherung an ein Thema, das gern beiseite geschoben wird: der eigene Abschied. Der international angesehene Autor hilft, Scheu und Blockaden zu überwinden: Weil er Räume öffnet, in denen alle Fragen und Ängste – auch seine eigenen – Platz haben. Weil er sie behutsam und unaufdringlich in einen Horizont der Hoffnung stellt. Weil er zeigt, wie viel wir an Leben gewinnen, wenn wir das Sterben als Teil des Lebens begreifen. Und weil er so gewinnend von seiner persönlichen Hoffnung auf ein »Danach« spricht – im Wissen: »Liebe sät Ewigkeit, schon hier.« »Ich bin alt geworden, und wenn ich auf mein Leben zurückblicke, stelle ich fest: Sich dranmachen, , sterben zu lernen‘, heißt leben lernen! Alles, was wir in Liebe gelebt haben, wird bleiben – für immer. Einzig die Liebe pfropft unserem sterblichen Leben Ewigkeit ein.«

Jak lepiej zrozumieć rolę liturgii w życiu Kościoła? Enzo Bianchi i Goffredo Boselli dają nam niezawodny klucz do rozwikłania tej tajemnicy. To biblijna historia o Emaus mikrokosmos chrześcijaństwa i prawdziwego człowieczeństwa. Autorzy udowadniają, że współcześnie podobnie jak uczniowie, którzy spotkali Jezusa w drodze mamy tylko jeden sposób na stanie się autentycznymi chrześcijanami. Może się to dokonać wyłącznie przez rozumienie Pisma i łamanie chleba. Czy powrót do mszy trydenckiej jest uzasadniony? Jak podchodzić do emocji towarzyszących nabożeństwom? Co się stanie, jeśli zredukujemy religię jedynie do obrządku? Bianchi i Boselli mierzą się z tymi niełatwymi pytaniami. Jednocześnie przypominają o podstawowej zasadzie ewangelizacji, mówiącej o umieszczeniu słowa Bożego w centrum i podporządkowania się mu. Wielką wartością tej publikacji jest ukazanie związku celebrowanej liturgii z konkretem chrześcijańskiego życia. Autorzy dostarczają przy tym wielu argumentów, które trzeba poznać i z którymi można twórczo dyskutować w debacie o współczesnym kształcie liturgii. Dawno nie czytałem tak duchowo inspirującej książki, która pokazywałaby, że faktycznie życie chrześcijanina znajduje swój szczyt i źródło w liturgii Kościoła. ks. dr Krzysztof Porosło, wykładowca sakramentologii na UPJP2 w Krakowie

Niektoré rozprávania obsiahnuté v evanjeliách majú aj po dvoch tisícročiach schopnosť prekvapovať nás a provokovať. Je to preto, lebo nám vždy ponúkajú „neopozeraný“ uhol pohľadu. Podobenstvá sú rozprávania o ľuďoch, ako sme my – o otcoch, synoch, robotníkoch – a Ježiš ich vedel vynikajúco podať. Podobenstvá dokážu v tých, ktorí ich dnes čítajú a počúvajú, vyvolať revolúciu, ničia predsudky a nabúravajú tradičný pohľad na spravodlivosť. Nútia nás hľadieť na rodiny v kríze, na stále chudobnejších chudobných a na stále bohatších bohatých, na upracovaných robotníkov Ježišovým pohľadom a hľadať nové spôsoby lásky a modlitby. Enzo Bianchi si vybral najznámejšie podobenstvá: o milosrdnom Samaritánovi, o márnotratnom synovi, o boháčovi a Lazárovi, o farizejovi a mýtnikovi. Číta ich novým spôsobom, ktorý odhaľuje inú tvár Boha, než na akú sme zvyknutí. Podstatnou črtou tejto tváre je milosrdenstvo. Pohľad na túto črtu Božej tváre by nás mal vždy robiť ľudskejšími a mal by meniť našu existenciu. Mal by nás učiť, čo vlastne mal Ježiš na mysli, keď hovoril o láske.

Il cibo è tutto ciò che si mangia e che serve per nutrire e per mantenere in vita un essere vivente: uomini, animali, piante. Il cibo è dono: della madre che ci nutre nell'utero e ci offre il seno, della nutrice che ci svezza. Poi, crescendo, l'uomo impara a procurarselo e a cucinarlo da solo. Ma il cibo è anche molto di più: è il gesto sociale per eccellenza, il gesto della comunità nel suo ritrovarsi, nel fare memoria e fare festa. La tavola è il luogo, a volte silenzioso, a volte rumoroso, di comunicazione, scambio, comunione. Gioia. Ecco cos'è il cibo: nutrimento per la convivialità. Mangiare è molto più che nutrirsi, cosí come bere è molto più che dissetarsi, e l'arte del vivere, la sapienza del vivere, può essere simboleggiata dall'arte del mangiare e del bere. E se mangiare è un'azione al contempo naturale e culturale, l'azione del nutrirsi viene ad assumere un valore simbolico e un carattere sacro. Mangiare ritma il tempo, la giornata, la settimana. Di più, mangiare celebra il tempo: la nascita, l'entrata nell'età adulta, l'epifania delle storie d'amore, la morte. Tra le tante rivoluzioni fatte da Gesù, ci dice Enzo Bianchi, c'è anche quella di aver rivoluzionato il modo di concepire il cibo. Anche a tavola Gesù ci ha insegnato a vivere in questo mondo e ci ha raccontato storie e parabole che parlano di cibo e tavola. Nella Bibbia la pienezza della vita è spesso espressa con il racconto di un banchetto, ricco o povero, comunque sempre condiviso. Gesù amava la tavola come luogo di incontro con gli uomini e con le donne, amava la tavola come occasione di lode, benedizione e ringraziamento a Dio. E soprattutto amava la tavola come promessa di vita e di pace per tutti. C'è un insegnamento di Gesù a tavola che dobbiamo conoscere per scoprire, o riscoprire, la sapienza e la gioia del vivere e del convivere. E per diventare più umani.

Autorovy výklady zachycují základní témata jednotlivých čtení z nedělí a slavností celého roku a uvádějí je do souvislosti s duchovním i společenským životem křesťanů. Evangelizační zkušenosti autora i srozumitelné vyjadřování spolu s teologickou erudicí činí z této knihy vynikající pomůcku pro ty, kdo působí v pastoraci, i pro široký okruh účastníků bohoslužeb. V ročním cyklu B čteme o nedělích z evangelia podle Marka, které je ze všech čtyř nejstarší. Ježíš, „Slovo učiněné tělem“ (Jan 1,14), člověk ve všem jako my, je sám Evangeliem, tou největší radostnou zvěstí. V srdci Markova evangelia stojí událost Proměnění, v níž je Ježíš svými učedníky spatřen mezi Mojžíšem a Eliášem, mezi Zákonem a Proroky. Otcův hlas z nebe prohlašuje: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ (Mk 9,7). Ježíš září Boží slávou, když je slaven jako ten, kdo naplňuje Písmo a zjevuje účinnou moc slova, které proměňuje lidské životy.

Autor předkládá svá zamyšlení nad nedělními biblickými texty. Výklady zachycují základní témata jednotlivých čtení z nedělí a slavností celého roku a uvádějí je do souvislosti s duchovním i společenským životem křesťanů. Evangelizační zkušenosti autora i srozumitelné vyjadřování spolu s teologickou erudicí činí z této knihy vynikající pomůcku pro ty, kdo působí v pastoraci, i pro široký okruh účastníků bohoslužeb. V ročním cyklu A čteme o nedělích z evangelia podle Matouše. Tento evangelista představuje svého Mistra jako „nového Mojžíše“, zdůrazňuje to, jak se v Ježíšovi naplňují Písma. Velkým obloukem spojuje počátek a konec Mistrova života: Ježíš je nejprve Emanuel, „Bůh s námi“ (srov. Mt 1,23), a v závěru evangelia najdeme opět zaslíbení, že Zmrtvýchvstalý je s námi až do skonání světa (srov. Mt 28,20). Tato živoucí přítomnost Ježíše Krista je pravou silou, z níž máme čerpat při každé nedělní eucharistii.

Komentář k nedělním liturgickým čtením: roční cyklus C. Autor předkládá ve svých homiliích zamyšlení nad nedělními biblickými texty. Výklady zachycují základní témata jednotlivých čtení z nedělí a slavností celého roku a uvádějí je do souvislosti s duchovním i společenskýmživotem křesťanů. Evangelizační zkušenosti autora i srozumitelné vyjadřování spolu s teologickou erudicí činí z této knihy vynikající pomůcku pro ty, kdo působí v pastoraci, i pro široký okruh účastníků bohoslužeb. „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4,21). Stručné kázání, které pronesl Ježíš v nazaretské synagoze na počátku svého veřejného působení, je modelem každého komentáře biblických textů během liturgického slavení. Slovo Písma je totiž vždy určeno pro dnešek a pro nás, chce promlouvat ke shromáždění svolanému Pánem na určitém místě a v určitou dobu. Právě pro nás se naplňují Písma. V církvi máme předávat Ježíšův život, ne naše ubohá lidská slova. Kristus se nesmí nikdy stát jen předmětem našich teorií a projekcí, dílem naší mysli. Chce být přítomný ve své církvi i skrze hlásané slovo.

„Kněz vychází z eucharistie a směřuje k ní: v ní Duch Svatý posvěcuje církev a také kněze. Ať kněží nezapomenou, že i když slaví ty nejskromnější eucharistie, někde v zapomenutých vesničkách ‘na konci světa’ či v anonymních městských aglomeracích s pár lidmi – dělají-li to s náležitou pozorností, vážností a přesvědčením, pak při lámání chleba Slova a účastí na jediném eucharistickém chlebu budují církev a mají účast na konání Ježíše Krista.“ Enzo Bianchi povzbuzuje kněze k takovému způsobu slavení eucharistie, které by se stalo skutečně jejich posvěcením. Zabývá se nebezpečím rutiny, teatrálnosti a roztěkanosti, ale především otázkou, jak se na vlastní slavení liturgie připravit. Pobízí je, aby sami nejprve Boží slovo pokorně přijali, dříve než je budou zvěstovat, a aby mši svatou sloužili autenticky, celým srdcem. Eucharistie má pro křesťanský život zásadní význam, lidské životy však může proměňovat jen tehdy, je-li slavena s věrohodností a opravdovou vírou. Jen tehdy v ní také kněz může najít pramen i vrchol svého života a své služby.