Gottfried Benn Libri

Oelze era un industriale di Brema, molto colto e molto devoto a Benn, che non aveva però occasione di incontrare. Benn lo scelse, in anni dolorosi e difficili, fra il 1932 e il 1956, come cassetta di sicurezza dei suoi pensieri, dei suoi umori e delle sue emozioni più nascoste. Le lettere che gli scriveva diventarono così una sorta di ininterrotto, rovente monologo, dove Benn sperimentava con la prosa, con i versi e con le immagini quello che andava cristallizzandosi nelle pagine memorabili di Osteria Wolf, Il romanzo del fenotipo, Il tolemaico. Ma qui tutto si mostra allo stato nascente, avvolto nei fumi dell’estro, dell’improvvisazione, della furia. Insieme magmatiche e acuminate, queste lettere trascinano nel loro flusso schegge preziose, che compongono senza volerlo un’opera rimasta ineguagliata nella letteratura tedesca del Novecento.

Gottfried Benn fu poeta e sifilopatologo. Come poeta: uno dei creatori dell’espressionismo e autore di alcune fra le liriche perfette del Novecento. Come medico: continuò a praticare oscuramente, fino all’ultimo, nella Berlino del dopoguerra. Ma Benn fu anche l’autore di alcuni saggi, letteralmente senza pari, per la mobilità nervosa, fosforeggiante dello stile, per il continuo germinare delle immagini, come anche per il taglio imprevedibile degli argomenti. Non si ha idea di che cosa possa essere la prosa moderna, se non si è lasciata risuonare in noi questa prosa, con i suoi scarti micidiali e repentini, gli accostamenti allucinatori, l’uso sovrano e predatorio di testi preesistenti. Di che cosa parla Benn? Di ere geologiche e di Goethe, di nichilismo e di stile, di teorie scientifiche e del mondo dorico, del cervello e delle tare, di poesia e di climi storici. In breve: parla di tutto. E nulla lascia intatto di ciò che di accomodante e stantio si perpetua nel pensare. Ma ogni volta il tratto che noteremo per primo è il «sacrilego azzurro» della sua prosa, un colore, un timbro che solo qui riusciremo a trovare e che ci dà una scossa di segreta euforia.

An extraordinary collection of poetry and prose from the master of German expressionism The first poem in Gottfried Benn's first book, Morgue (1912)—written in an hour, published in a week, and notorious ever after—with its scandalous closing image of an aster sewn into a corpse by a playful medical student, set Benn on the path to celebrity and notoriety. And indeed, mortality, flowers, and powerful aesthetic collisions typify much of his subsequent work. Over the decades, as Benn suffered the vicissitudes of fate (the death of his mother from cancer; the death of his first wife, Edith; his brief attempt to ingratiate himself with the Nazis, followed by their persecution of him; the suicide of his second wife, Herta), the harsh voice of the poems relented and mellowed. His later poetry—from which Impromptus is chiefly drawn, many of the poems translated into English for the first time—is deeply affecting: it reflects the routines and sorrows and meditations of an intelligent, pessimistic, and experienced man. Written in the low, unupholstered monologue of the poet talking to himself, these works are slender ribbons of speech on the naked edge of song and silence. With this collection of poems and essays—edited and translated by the award-winning poet Michael Hofmann—Benn, at long last, promises to attain the presence and importance in the English-speaking world that he so richly deserves.

Antologie novým způsobem představuje ranou poezii velikánů moderního německojazyčného básnictví Georga Heyma, Jakoba van Hoddise, Gottfrieda Benna a Georga Trakla. Tito čtyři autoři, jejichž poetika se formovala, měnila či předčasně uzavírala kolem roku 1912, vypjatého letopočtu německé literatury, bývají řazeni k ranému expresionismu, avšak výrazně tento směr intenzitou své tvorby přesahují. Byť se jim v češtině již dostalo samostatných knižních výborů, nekomunikovaly jejich texty doposud na stránkách jedné knihy. Antologie přináší také verše do češtiny převedené poprvé. Básně přeložil a doslovem opatřil básník Radek Malý a výtvarně je doprovodil Pavel Preisner.

Výbor Držíce v drzých držkách cigarety představuje poezii expresionismu, moderního uměleckého směru, který se v nejčistší podobě projevil v Německu a Rakousku v letech 1910–1920. Tento směr odráží životní postoj generace konfrontované s rychlým rozvojem Berlína, jeho továrnami, automobily, biografy a rušným nočním životem. V atmosféře očekávání vznikaly apokalyptické vize Georga Heyma, grotesky Jakoba van Hoddise a Alfreda Lichtensteina, stejně jako šokující básně-pitevní protokoly Gottfrieda Benna. Expresionistické desetiletí přineslo množství literárních talentů a rozmanitou literární produkci, jejíž část nyní představujeme českému čtenáři. Antologie se zaměřuje na raný velkoměstský expresionismus a na autory, kteří si zaslouží samostatné výbory v češtině. Druhá část přináší nejznámější a nejpozoruhodnější básně, které toto hnutí obohatilo o významné tematické okruhy. Mezi autory patří Jakob Van Hoddis, Georg Heym, Alfred Lichtenstein, Gottfried Benn a další významné osobnosti, které formovaly expresionistickou poezii.

Die Gedichte dieses Bandes entstanden zwischen 1937 und 1947. Ihre Publikation im Arche Literatur Verlag führte 1948 zum literarischen Comeback Gottfried Benns und machte ihn zu einer Leitfigur der jungen Bundesrepublik. In den ›Statischen Gedichten‹ erzählt Benn von einer tiefen Sehnsucht nach der Ferne, aber auch von Verblendung und der dunklen Vergangenheit seines Heimatlandes.

Mit diesen beiden sorgfältig gestalteten und edierten Büchern gewinnt man einen fundierten Einblick in eines der größten schriftstellerischen Werke des vergangenen Jahrhunderts. Der Gedichtband versammelt neben den zu Lebzeiten veröffentlichten Gedichten Benns auch diejenigen aus dem Nachlass sowie die mittlerweile berühmten »Poetischen Fragmente«. Der Prosaband enthält die »novellistische« und »essayistische« Prosa Benns, von den fulminanten Texten der Jahre bis zum Ersten Weltkrieg, den »Rönne-Novellen« des jungen Arztes über »Weinhaus Wolf« aus der Phase der inneren Emigration bis hin zu dem »Roman des Phänotyp«, dem »Ptolemäer«, der Selbstcharakterisierung »Doppelleben« und Szenen, die von Benn nicht für das Theater geschrieben wurden.