Ačkoliv bývá Christine Lavantová (1915–1973) řazena do magického čtyřlístku velkých rakouských básnířek vedle Ilse Aichingerové, Ingeborg Bachmannové a Friederike Mayröckerové, není u nás nikterak známá, nic z její tvorby zatím v češtině knižně nevyšlo. Její básně jsou fascinující a provokativní, přitom formálně vytříbené. Na pozadí obrazů venkovského prostředí rozehrává svůj rafinovaný osobní spor s Bohem, se ztracenou láskou, se světem, v němž trpí a strádá.
Sidonie Nádherná žije v povědomí české i evropské kulturní veřejnosti jako přítelkyně básníka Rainera M. Rilka a "nevěsta před Bohem" Karla Krause, pro kterého se její zámek ve Vrchotových Janovicích stal druhým domovem a oázou klidu v rozbouřeném světě. Alena Wagnerová ji ve své knize představuje jako neobyčejně zajímavou osobnost, jejíž život hluboce poznamenaly všechny proměny a pohromy, které ve dvacátém století postihly střední Evropu - od rozpadu Rakousko-Uherska přes nacistickou okupaci, kdy se Vrchotovy Janovice staly součástí cvičiště jednotek SS, až po odchod do exilu po komunistickém převratu v roce 1948 do Anglie, kde Sidonie Nádherná v roce 1950 umírá.
Quando Anne inizia il suo diario, nel giugno 1942, ha appena compiuto tredici anni. Poche pagine, e all'immagine della scuola, dei compagni e di amori piú o meno immaginari, si sostituisce la storia della lunga clandestinità: giornate passate a pelare patate, recitare poesie, leggere, scrivere, litigare, aspettare, temere il peggio. «Vedo noi otto nell'alloggio segreto come se fossimo un pezzetto di cielo azzurro circondati da nubi nere di pioggia», ha il coraggio di scrivere Anne. Obbedendo a una sicura vocazione di scrittrice, Anne ha voluto e saputo lasciare testimonianza di sé e dell'esperienza degli altri clandestini. La prima edizione del Diario subí tuttavia non pochi tagli, ritocchi, variazioni. Ora il testo è stato restituito alla sua integrità originale, e ci consegna un'immagine nuova: quella di una ragazza vera e viva, ironica, passionale, irriverente, animata da un'allegra voglia di vivere, già adulta nelle sue riflessioni. Questa edizione, a cura di Frediano Sessi offre anche una ricostruzione degli ultimi mesi della vita di Anne e della sorella Margot, sulla base di testimonianze e documenti raccolti in questi anni.
Výbor z díla jednoho z nejvýraznějších německých básníků druhé poloviny 20. století Güntera Eicha, jehož znepokojivě úsporné verše svou gnómičností místy připomínají japonské haiku, staví tentokrát především na jeho prazvláštních prozaických nonsensových textech, jež autor nazývá „krtky“ a jež jsou jakousi moderní a přitom duchaplnou a svéráznou obdobou básní v próze. Tyto texty doprovodí výběr z dosud nepřeložených Eichových básní zejména z pozdního období jeho tvorby.
The publication of Victor Klemperer's secret diaries reveals an extraordinary account of daily life during the Nazi period. Described as the best-written and most evocative record of the Third Reich, it combines literary merit with a stark portrayal of the horrors of the era. A Dresden Jew and World War I veteran, Klemperer recognized the dangers posed by Hitler as early as 1933. His clandestine diaries vividly document the experiences of everyday life under Nazi rule, focusing on the thoughts and actions of ordinary Germans, such as the greengrocer and the fishmonger, who share their perspectives on the war's progress.
Klemperer, a brilliant historian, struggles to complete his work on eighteenth-century France while witnessing the tightening grip of the regime. He faces the loss of his professorship, his possessions, and ultimately his home, forced into a Jews' House—the last step before the camps. Despite the risks of keeping a diary, he feels compelled to record the unfolding events, stating, "This is my heroics. I want to bear witness, precise witness, until the very end." Klemperer emphasizes the significance of documenting the everyday life of tyranny, asserting that "a thousand mosquito bites are worse than a blow on the head." This volume covers the years from 1933 to 1941, with a second volume planned for 1999.
Tři autorovy kratší prózy ze šedesátých let spojuje téma trýznivého prožitku lidského údělu. V novele Ungenach (1968) zpracovává motiv dědictví, který o téměř dvacet let později rozvinul ve svém vrcholném románu Vyhlazení. Ve světě zachváceném rozpadem se mladý hrdina v konfrontaci s minulostí pokouší vypořádat se s rozvolňováním hodnot.
V rané próze Amras (1964) se dva bratři na krátkou dobu po sebevraždě rodičů ocitají na hranici života a smrti. Bernhard zde kombinuje vyprávění s prvky deníku, útržky korespondence a aforismy; vše má jen podobu fragmentu, protože svět se pro oba bratry rozpadl.
Také závěrečné Moušlování (1969) je zprávou o zraněném životě a o jednotvárnosti lidské existence. Čtyři muži se po léta scházejí v hospodě u karet. Ale jednoho večera je zvyk porušen, protože jeden z hráčů se už nedokáže ke hře dostavit. Na jediné situaci Bernhard ukazuje, jak se konvence a všední očekávání pod tíhou a tlakem nevypočitatelné skutečnosti rozpadají, jak se z norem, z nichž se skládá život, náhle bez pravidel rodí katastrofa.
Soubor vyšel v roce 2000 pod názvem Tři novely.
Friederike Brion, Charlotte Buff, Lili Schönemann, Charlotte von Stein, Christiane Vulpius, Minchen Herzlieb, Bettine von Arnim, Marianne von Willemer und Ulrike Levetzow, neun Frauen um Goethe, lösen sich aus dem übermächtigen Schatten des Dichters und gewinnen eigene Kontur – auch wenn das Leben der meisten, zumindest für die Zeit ihrer Beziehung zu Goethe, allein aus seiner Sicht kenntlich wird. Verbürgte Quellen erlauben jedoch, ihre Lebenswege nachzuzeichnen, ohne Voyeurismus oder moralisierendes Urteil.
