Miloň Čepelka Libri

Soudě dle čtenářské obliby a krásy, kterou do nich tvůrce zasadil, jsou sonety Miloně Čepelky trvalky. V původních vydáních rozkvétaly bez ohledu na roční dobu, povětrnostní podmínky a svět za plotem libosadu. A protože jednotlivé okrsky o patnácti záhoncích a čtrnácti řádcích - zůstaneme-li metaforicky ve světě flory - dostaly bez výjimky své majitele a hlásí se o ně další, připravili jsme pro vás znovu celou zahradu. Ač rozsahem nevelká, můžete v ní zabloudit do básníkova rodného Podorlicka či třeba až do Středomoří, potěšit se pohledem na květenu domovskou i exotickou, nasávat celou paletu vůní od nejsladší po sytě hořkou, pít lektvary léčivé i povzbuzující, dotýkat se hebkých listů a vábivých pastí, které smělce vzápětí pohltí v masožravém lůně, cítit větřík, jenž ohýbá stonky, a slyšet šepot okvětních lístků. Nakladatelská anotace. Kráceno.

Vydání Mandelu sonetů, jež právě držíte v rukou, je malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se "sopkou, která zasypala sama sebe", musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, scénárista, textař, zpěvák, prozaik i básník zde zvolil formu, která je mu (spolu s haiku) dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného. Na rozdíl od něj se ovšem raduje, že našel ženu, která s ním lásku a úctu k minulosti sdílí, a tak zní jeho verše především milostnou notou. Je to vyznání, je to hold kráse v různých podobách, poezie srozumitelná každému, neboť básník je přesvědčen, že "staré formy v čase zmatků udržují řád". Dárek vhodný do dámské kabelky mezi rtěnky a pudřenky a hřebínky a rozsypané drobné mince. A v knihovně kamkoli, třeba před hřbety velkých knih, které svým malým něžným rozměrem nemůže překrýt, a proto na něj nebudou žárlit.

Na první pohled by se spojení "spoluobjevitel Největšího Čecha" a "stará japonská básnická forma" mohlo zdát poněkud fantaskním. Ovšem pro umělce Čepelkova rozpětí není nic nemožné. S haiku se seznámil poměrně pozdě a svými poetickými drobnokresbami nás tedy obdarovává až ve zralém věku. Ale oč pozdnější, tím intimnější je jeho sepětí se světem sedmnácti slabik, jak se sami přesvědčíte v už druhém Deníku haiku (ten první vyšel v roce 2009 a je dnes prakticky rozebrán). Básník se v něm pouští na srdnatý souboj s velkými tématy - jmenujme dva základní instinkty literatury, eros a thanatos, a také věčnou inspirátorku lásku - avšak nevyhýbá se ani pitvornostem všedního dne, které by jinak zapadly pod stůl či za postel. Jako zkušený artista drží v jedné ruce krásno a ve druhé ošklivost… A zachce-li se mu, nechá na hlavě balancovat i rým. Pravé haiku se arci rýmovat nemá, ale autor k němu přistupuje s takovou pokorou, že by mu tento prohřešek rádi odpustili i staří mistři Nipponu. Člověku, jenž nezpychl (nad) svým uměním, je po právu dovoleno - a odpuštěno - vše. V haiku Miloně Čepelky nalezneme bujarý optimismus i ztmavlou skepsi, výlety na hranici všehomíra i za nepříliš zvukotěsnou zeď, za níž sténá neznámá slečna v situaci, jež nepřipouští dvojznačnost. Stejně jako v "jedničce" je doprovodil ilustracemi Jiří Hovorka.

Jeho role hraběte von Zeppelin, princů Jasoně a Drsoně či praktikanta Hlaváčka, nemluvě o četných ženských postavách, jsou bez nadsázky kultovní. Miloň Čepelka (* 1936) přitom není jen hercem výrazných komických rolí. Je též spoluzakladatelem Divadla Járy Cimrmana a zároveň vůbec jediným člověkem, jenž hrál i v Salonu Cimrman, který provozoval objevitel pojizerského génia Jiří Šebánek. Kromě toho je autorem řady rozhlasových her, několika sbírek veršů, povídek a románů...

Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i výsměšně – ale vždy s naléhavou touhou, aby se jejich samomluva změnila v dialog. A ten přece může vzniknout i tam, kde druhý „jen“ naslouchá – nebo čte. Tedy rovněž mezi spisovatelem a čtenářem; toho přimějí k zamyšlení či úšklebku, jenž ale vzápětí roztaje v úsměv. Ano, protože nakonec jsou jednotlivé kapitoly spíš laskavé a komické. Vždyť i krvavému dvacátému století, které autorovi, jak přiznává, „uvázlo v krku jako rybí kost“, všemu tomu střídání režimů, zbožňování a následnému zatracování, se musíme smát – abychom to všechno přežili. Avšak pozor: Miloň Čepelka se směje, ale neposmívá. Nechybí mu respekt tváří v tvář něčemu vyššímu. Sám ostatně říká: „K záhadám a tajemnostem jsem vstřícný a dívám se na ně s pokorou. Možná, že právě to byl cíl, který jsi pro mě vytýčil, a v tom případě můžeme být oba spokojeni. Já jsem. Namouduši.“ Tato kniha, kterou si musíte přečíst už proto, že je zhola nemožné shrnout její půvaby a obsahové roviny do několika řádek, vychází při příležitosti autorova životního jubilea.

Věci třeba i malé rozměrem, ale velké nápadem a obsahem, nepřicházejí na počkání. Trvalo dlouhých osm let, než se autor opět stal (jak sám sebe nazval) „slovosvodem“, a zrodil se následník Deníku haiku 2. Tento počin je dnes – stejně jako „jednička“ – beznadějně vyprodán. Což dosvědčuje, že Miloň Čepelka došel zaslouženého obdivu a uznání nejen jako cimrmanolog, tvůrce sonetů a jiných básní v řeči vázané i volné, jako prozaik, dramatik, textař, moderátor, příležitostný zpěvák… Kulisy se mění, ale podstata zůstává: tři řádky v rozměru pět-sedm-pět slabik, a v nich okouzlení životem pozemským i tím, co je (doufejme a věřme) za ním, světem, přírodou, ženami… Autorovy pocity – někdy sladké, někdy hořké, jindy nabité emocemi, a pak zase zklidněné až rezignované – sdílejte s ním, jak je libo: od začátku, od konce, či napřeskáčku.

Kniha básní psaných japonskou formou haiku, s ilustracemi Jiřího Hovorky. Jiný pohled předního člena Divadla Járy Cimrmana.

Snad je to náhoda, že Čtvrtý mandel sonetů Miloně Čepelky vychází v době, kdy ovocné stromy ztrácejí svou okvětní krásu. Ale existují vůbec náhody? A není to tak, že když něco půvabného odchází, jiné zase vstupuje na scénu? Snad bude vhodnější příměr, který k sobě přiřadí květy na stromech a básně: mnohý „moderní“ člověk by řekl, že obé je zbytečné. Proč nepřeskočit květy a nejít přímo k plodům? A proč vůbec psát a číst básně, kterých se nikdo nenají? Ano, z praktického hlediska má takový mudrc pravdu. Jenže bez poezie a bez třešňových květů by byl svět chudší. Pod pojmem svět si však nepředstavujme mediální hemžení či výkřiky do tmy. Básník do tmy nekřičí – a proto mu voní po ovoci. Sám obdařený dlouhověkostí, nevyvyšuje se nad plošticí, která si v křoví hýčká své krátkodobé tajemství. Ač vzdělaný, pochopil stejně jako dávní rolníci, kterým se vzdělání nedostalo, že příroda a život jsou věčné; protože nejsou úsečkou, ale nekonečným cyklem. Čtěme, přemýšlejme a radujme se ze „zbytečností“, jako jsou rozkvetlé stromy a básně. I když třešně odkvetou a básně doznějí, to hezké zůstává v nás – jako předzvěst dalších půvabů, které přijdou. Ale jen k těm, kteří je ocení, umí je vnímat… nebo dokonce vetknout do posvátné formy sonetu tak, jak to dokáže Miloň Čepelka.