La scrittura di Ales Adamovich è profondamente informata dalle sue esperienze come partigiano durante la Seconda Guerra Mondiale, plasmando i suoi influenti contributi letterari. La sua opera sostiene con forza la tesi contro la necessità della guerra, promuovendo l'importanza vitale della conoscenza e della saggezza per l'umanità. L'eredità di Adamovich rimane di importanza critica per la storia e la cultura bielorusse. La sua narrativa e la saggistica offrono intuizioni durature necessarie nel mondo di oggi.
Erstmals auf Deutsch berichten Überlebende von Wehrmachtsverbrechen in Belarus. Ales Adamowitsch, Janka Bryl und Uladsimir Kalesnik haben Augenzeugenberichte gesammelt und zu einer vielstimmigen Erzählung geformt, die das menschliche Leid und die Gräuel der Wehrmacht anerkennt und einen Neuanfang für die Zukunft anregt.
Táto kniha rozpráva príbeh ľudí, ktorí sa počas blokády Leningradu usilovali odolať náporu vojny a vyrovnať sa s vlastnou bezútešnou situáciou. Každodenné bombardovanie, hlad, zima, všadeprítomná smrť. Tí, ktorí prežili, zanechali pre nás odkaz vo forme denníkov alebo svedectiev - Lýdia Georgievna Ochapkinová, mladá žena s dvoma malými deťmi; šesťnástročný mladík Jura Rjabikin; historik Georgij Alexejevič Kňazev. Spomienky sú prepísané bez akýchkoľvek redaktorských zásahov, aby sa čo najvernejšie zachoval genius loci jednej z najväčších kataklyziem moderných dejín civilizácie, svedectvo o ľudskej snahe prežiť. Tieto zápisky len občas dopĺňajú záznamy či spomienky ďalších osôb, vrátane Daniila Granina, ten vtedy počas zákopovej vojny bojoval v prednej línii obrancov Leningradu. Táto verzia diela, ktorá vyšla v slovenčine je podstatne skrátená, vychádza z anglicky upraveného vydania, s ktorým Granin, niekoľko rokov po smrti Adamoviča, súhlasil.
Erstmals unzensiert: „eine ergreifende Dokumentation über die Leningrader Blockade“ Ingo Schulze. Als Ales Adamowitsch und Daniil Granin 1974 begannen, Überlebende der 900 Tage andauernden Blockade Leningrads durch die deutsche Wehrmacht zu interviewen, ahnten sie nicht, worauf sie sich einließen. Die beiden Autoren wollten kein neues Heldenepos erstellen, sondern dokumentieren, wie es den Menschen ergangen war, die damals in der Stadt eingeschlossen waren, unter Hunger, Kälte und Beschuss litten und viele ihrer Angehörigen und Freunde verloren. Um das „Blockadebuch“ 1981 zum ersten Mal veröffentlichen zu dürfen, mussten sie viele Wahrheiten der sowjetischen Zensur opfern. Erst jetzt erscheint eine vollständige Ausgabe, die die geführten Interviews sowie Tagebücher aus den Blockadejahren ohne Zensurstriche präsentieren kann. Mit einem Vorwort von Ingo Schulze. „Sie retteten sich, indem sie andere retteten. Selbst wenn sie starben, haben sie auf ihrem letzten Weg noch jemanden aufgerichtet. Und wenn sie überlebten – dann nur, weil ein anderer sie mehr brauchte als sie sich selbst.“ Aus dem „Blockadebuch“.
Kniha obsahuje dva autentické deníky a vyprávění tří leningradských občanů a dalších svědků blokády.
Krvavé príbehy zo života štyroch bieloruských dejín sú otrasným beletrizovaným dokumentom, odhaľujúcim zverskú podstatu fašizmu.
Vzpomínání očitých svědků, přímých účastníků Leningradské blokády za druhé světové války.
Z celkového počtu 9 200 běloruských vesnic, které němečtí fašisté vypálili za 2. sv. války, 4 885 vesnic zničily trestné výpravy. I s obyvateli vyhlazeno 627 vesnic. S částí obyvatelstva likvidováno 4 258 vesnic. Svědectví o martyriu skrývajícím se za strohými číselnými údaji přináší tato kniha. Svědectví nejautentičtější: pochází z úst těch, jimž se podařilo přežít svou smrt - těch nemnoha, kteří se zázrakem zachránili před plánovanou genocidou, uskutečňovanou v rámci hitlerovského generálního plánu Ost, zaměřeného k likvidaci slovanských národů, zejména národů SSSR.
Běloruský prozaik a literární vědec zachycuje v románě své autentické zážitky z partyzánských bojů na Bělorusi za druhé světové války. Příběh je pojat jako úděsné pásmo vzpomínek, jež po letech prožívají příslušníci bývalého partyzánského oddílu, kteří se sjíždějí do běloruské Chatyně, k památníku vybudovanému na místech, kde stála obec stejného jména, vypálená nacisty i s obyvateli. Autor popisuje děsivou minulost, její spáleniště, popraviště, krvavé cesty, tonutí a hladovění lidí v močálech.
