Neste livro em registo de diário, escrito entre os anos 1991 e 1995, o autor faz um dramático questionamento acerca da identidade negada pelos regimes totalitários, sem nunca se deixar cair na armadilha do simples rememorar do passado. Mais do que relembrar os horrores do Holocausto, ele pretende acima de tudo criar uma linguagem que exprima realmente o Holocausto como cultura, como desenvolvimento previsível da cultura europeia a partir do Iluminismo.
Životopisná próza vynikajícího maďarského spisovatele a básníka romského původu Tamáse Jónáse (1973) vyšla v roce 2013. Kniha představuje cyklus intimních, silně lyrizovaných příběhů z dětství, jejichž vůdčím motivem je vzpomínka na otce. Ten je v próze přítomen jako princip i strašák, vzor i antivzor, a především jako adresát komplikované synovské lásky. Péter Esterházy charakterizoval Tamáse Jónáse slovy „Tamás Jónás je plný příběhů o chudobě, o pocitu bezmoci, o bolesti, o lásce, o tělu, o bohatství a da capo: o chudobě – je plný příběhů a je plný nadání“.
Maďarský bohemista, literární vědec, estetik a vysokoškolský pedagog István Vörös je především básník, třebaže doma i v zahraničí jsou oceňovány i jeho prózy a dramatické texty. A básník je to nápaditý, hravý, nekonvenční. Všechny uvedené kvality zcela samozřejmě a přirozeně uplatňuje rovněž ve svých odborných reflexích. Sám je označuje za myšlenkové experimenty oscilující mezi studiemi a eseji. Jejich důležitou vlastností je pak permanentní sebereflexe, komentování vlastních postupů a výkonů. Ne nadarmo se Vörös považuje za postmodernistu, autohermeneutika patří k základním rysům tohoto fenoménu.