Dopisy Mirka Kováříka Svatavě Antošové z let 1985-1993. Knížka poodhaluje Kováříkův pohled na svět, zejména na společenskou transformaci, jež formovala počátek devadesátých let. Dopisy uspořádala Svatava Antošová.
Tahle kniha je k autorčiným pětašedesátinám. Ne že by věk hrál v poezii nějakou roli, ale těch pětačtyřicet let, 1977–2022, kterými se kniha probírá, důležitých je. Jednak pro ten historický zlom, devětaosmdesátý, jednak pro ten dramatický vývoj autorčina rukopisu: hledání – nádech – výdech – a nový nádech, možná ještě mocnější, původnější než ten první. Styly a -ismy, od trapněrealistického Bondyho přes český derivát Jarryho absurdní grotesky, potažmo obrazně zanícených, eruptivních ohlasů poetismu a surrealismu, přes naturalisticky brutální dobývání ducha skrz sexem a smrtí prorostlé tělo, až k verši málem romantickému, erbenovskému, každopádně bilancujícímu život vlastní i druhých, nejčastěji v kulisách horské přírody.
Svatava Antošová obnažuje velice lakonické přitakání nesvobodě, kterou jsme vyměnili za cetky, komfortní zónu a fair trade kávičku. Vnímáme ještě vlastní zodpovědnost za stav společnosti a mezilidských vztahů? Cítíme ještě účast? Opravdu jsou dvě třetiny Polska homofobní zónou? Nebo už jsme pouhými voyery, svědky rychlých událostí, které rychle přemažou události nové. A tak stále dokola. Stále větší prázdnota. Až do zblbnutí… Až k celospolečenské lobotomii. Jeden z nejsilnější hlasů soudobé české poezie promlouvá vtipně a pichlavě k tomu nejzasutějšímu v nás.
Básně Svatavy Antošové a fotografie Petra Kurandy z cyklu jizev v kůrách stromů.
Co mají ony rytiny společného s lyrickými mikropříběhy básní v metafyzičtější rovině? Zde lze dohledat psychologickou definici „dvojakosti“ jako označení pro zvláštní duševní stav, kdy člověk má současně zcela protichůdné pocity sympatie i antipatie, lásky a nenávisti zároveň. Jde o vnitřní ambivalenci, to, čemu se říká rozpolcení, průběžnou záměnu kladných a záporných úhlů nazírání. Každý plně prožívaný erotický vztah se bez této ambivalentní kvality nemůže obejít, tkví v samé jeho podstatě: opouštíme sebe sama a přijímáme nový rozměr existenciální podoby – dvojakost jako spoluprožívání, souběžný náhled na svět, v němž je nám souzeno společně sdílet a vychutnávat slast i bolest, rány i jizvy zároveň. Obloukem tak nacházíme důvod vřazení fotografické galerie kosočtvercové symboliky.
Ladislav „Denis“ Verecký vstoupil do obecného povědomí především jako novinář, ale jeho profesní dráha byla dlouhodobě spjata rovněž s pozicí redaktora poezie v Československém spisovateli. Do Topičova domu, kde nakladatelství sídlilo, se na Vereckého během osmdesátých a na počátku devadesátých let obracely desítky neznámých i zavedených autorů, mezi nimi také tehdy začínající básnířka Svatava Antošová a dva exiloví bardi Ivan Jelínek a Ivan Diviš. Jejich dopisy, pečlivě utříděné a schraňované ve Vereckého archivu, dávají nahlédnout do osobních a autorských světů literátů tří různých generací. Dýchá z nich dobová atmosféra a vypovídají mnohé jak o svém adresátovi, tak o nesamozřejmém úsilí a zaujetí, se kterým ke své práci nakladatelského redaktora i ke „svým autorům“ přistupoval.
Hra Svatavy Antošové: Neříkej to mámě, napsaná na motivy jejího vlastního románu Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005), pojednává o věčném tématu vztahu rodičů a dětí, kdy na jedné straně rodiče brání svým potomkům dospět v obavě z jejich ztráty, což místy sklouzává k vazbám až pedofilním, zatímco na straně druhé děti dospět odmítají, neboť je to tak pohodlnější. Touto nevyzrálostí, potažmo infantilitou jsou poznamenány i jejich neúspěšné milostné vztahy, odehrávající se stejně snadno a bez hlubšího prožitku jak v rovině heteroerotické, tak v rovině homoerotické. Hlavní čtyři protagonisté jsou zároveň členy nonkonformního divadelního souboru, který nastudovává hru o vztahu rodičů a dětí, v níž si obě skupiny vyměnily role — rodiče hrají své děti, a naopak děti hrají své rodiče — to všechno ve snaze navzájem se lépe pochopit. Avšak realita bez předem napsaného scénáře je nakonec zaskočí nepřipravené a naprosto bezradné. Svolení k divadelnímu provozování a k jakémukoliv veřejnému užití hry Neříkej to mámě udílí autorka.
Básnická trilogie Vlčí slina, již autorka rozpracovávala, dopracovávala a přepracovávala v letech 1996—2006, je dlouho očekávaným textem, který mnozí znají nejen z četných autorských čtení, ale také z několika již otištěných ukázek v Tvaru či Salonu Práva. Vlčí slina je knížkou, která svojí výrazovou vervou a obrazným nábojem sráží jedno společensko-kulturní tabu za druhým, jsou-li v dnešním světě ještě jaká — ani její lyrická hrdinka, ani samotná autorka nevnímají hrůzu z boha, ze života, z pohybujících se úst plných hlíny, dokonce ani z hlubin svého podvědomí.
Kniha je doplněna CD s autorčiným přednesem a hudbou teplických muzikantů Otty Chalupného (trubka) a Martina Bechynského (klávesy).
Doslov napsal Martin Kopáč.
Atypický formát knihy.
Almanach absurdní prózy českých autorů různých generací z okruhu patafyzického občasníku Clinamen a teplického patafyzického časopisu Pako. Devět svérázných autorů (S. Antošová, M. Horáková, I. Medek-Kopaninský, B. Randýsek, P. Vacek, V. Shock, D. Štverák, E. de Faktor Lapsus a E. Vacek) shromáždilo pro almanach povídky, verše, divadelní hry a řadu tematicky nevyhraněných textů, které nabízejí povšechný přehled o této oblasti současné alternativní literatury. Almanach jako celek přináší námětově pestrou mozaiku textů různé literární úrovně. Závěrem jsou připojeny stručné životopisy uvedených autorů.