Jakub Češka Libri

Rozporný název monografie Zotročený mýtus ohlašuje dvojznačnost Barthesových analýz. Na dekompozici Barthesova pojetí novodobých mýtů lze kupříkladu ilustrovat, nakolik je tento projekt do značné míry autoreferenční. Autor v něm navíc využívá rétorických postupů, jež však zároveň kritizuje. V případě jeho mytologií se tedy nejedná o analytický text, nýbrž o beletrizující esej – a to svojí iluzivností a performativností. Proto lze také Barthese považovat spíše za pisatele esejí nežli za analytického myslitele. Můžeme tedy vyslovit pochybnost nad jeho řazením mezi strukturalisty. Nemalá část monografie byla věnována polemice s Barthesovým pojetím četby. Neběží totiž v Barthesem proklamované svobodě a svrchovanosti četby o rétorický tah, kterým si čtenáře ochočuje, aby jej nepozorovaně obsadil vlastním psaním?

Od básnických počátků k poslednímu románu Slavnost bezvýznamnosti.První komplexní pojednání tvůrčích postupů celého díla Milana Kundery. Při interpretaci díla Milana Kundery bývá zvykem omezovat se pouze na románovou a zralou esejistickou tvorbu. Toto omezení vychází také z Kunderova vlastního pojetí díla, v němž dělá za ranou tvorbou (především básnickou a esejistickou) tlustou čáru. Jakub Češka oproti tomu klade důraz též na Kunderovu ranou tvorbu, bez níž nelze důsledně porozumět jeho tvorbě vrcholné. Systematicky mapuje užité umělecké prostředky, jejich autorskou konceptualizaci či vývoj. Teprve pokud přiložíme obraz raného Kunderova díla na obraz jeho zralé tvorby, rozezní se pro nás nově, plně a nečekaně.

Přestože je tvorbě Bohumila Hrabala věnována značná pozornost, knih, které kladou důraz na detailní rozbor jeho klíčových literárních děl (v předkládané knize to jsou: Obsluhoval jsem anglického krále, Hlučná samota a raná novela Jarmilka), je jako šafránu. Takto vedená analýza může napomoci vymanit Hrabala z publicistických klišé, jakými jsou hospodský vypravěč, pábitel, zapisovatel hovorů a kronikář nejrůznějších profesí. Hrabal není ani v nejmenším autentický zapisovatel života, nýbrž vášnivý spisovatel, který se snaží v obtížných podmínkách dozorované literární produkce uhájit právo na svobodu tvorby. O tom, nakolik svébytným, literárně rafinovaným a autonomním spisovatelem Bohumil Hrabal byl, svědčí také analýza lektorských posudků z času normalizace. Z ní je totiž patrné, jak je krátkozraké přehlížet tuto část Hrabalovy tvorby. Nejen že ji napsal ve svém vrcholném tvůrčím období, navíc se teprve v něm stává autentickým spisovatelem.

Kniha přináší metodologicky zcela nový pohled na Kunderovu románovou tvorbu: vyhýbá se jak přebírání a dovysvětlování interpretací, které svým dílům přisuzuje Kundera sám, tak i používání Kunderových próz pro ilustraci sdělení, že ta či ona teorie funguje i na jeho díla. Češkův přístup je založen na důsledné motivické analýze, při níž z jednotlivých motivů vystupují více či méně souvislé trsy a celky ustálených významových spojení. Práce ukazuje, jak je Kunderův románový svět ustálen kolem několika centrálních témat, ale zároveň jak tato témata procházejí v průběhu jeho vývoje zajímavými posuny a transformacemi a nabývají rozdílných významů právě tím, že je možné je vnímat jako variace motivů vytvořených už v dílech předchozích. Takto směřující interpretace nabízí vhled do Kunderova psaní, který je zcela odlišný od dosavadních psychologizujících či popisně výkladových monografií.

Vi sono situazioni in cui per un istante non riconosciamo chi ci sta accanto, istanti in cui l'identità dell'altro si cancella, mentre, di riflesso, dubitiamo della nostra. Solo Kundera poteva trasformare una percezione così segreta e sconcertante in materia romanzesca – e farne uno dei suoi libri più dolorosi e illuminanti. «Di questo ultimo libro, intiepidito dalla luce rosea della vecchiaia, posso dire soltanto una parola: è perfetto. Non c'è personaggio, episodio, immagine, parola, spazio bianco, virgola: non c'è luogo dell'incantevole intreccio che sia segnato da una minima ombra. Nessuno scrittore, oggi, ha l'eleganza di Kundera: la sua naturalezza; il suo tocco delicato e sovrano». Pietro Citati

Jakub Češka ve svém uvažování o literatuře setrvává v inspirativním myšlenkovém ovzduší tvůrců, jakými jsou především Milan Kundera a Bohumil Hrabal. Každý ze spisovatelů představuje bohatě rozvinuté literární gesto. Svébytnost, kontrastnost a do značné míry také jejich komplementárnost vybízí k jejich vzájemné konfrontaci. V této komparativní perspektivě můžeme sledovat kupříkladu rozdílně pojatou tematiku domova, která se promítá do specifické výstavby celého literárního díla. Autor v interpretaci vyhraněných spisovatelských typů (kromě jmenovaných zmiňme ještě Věru Linhartovou a Jaroslava Havlíčka) nastoluje obecná témata těsně spjatá s literaturou: sen jako neopomenutelnou zkušenost tvorby, přesvědčivost a uhrančivost literárních gest a nadreálnou přízračnost zbeletrizovaného života…

Brody: „Neví sice, jak mu to začalo, ale potřebuje to ještě naposledy otočit, i když už nikdo neposlouchá. Chlápek, který by si vždycky ještě něco dal, i když už ho posílají domů, jenže jak, když má správné klíče, ale zámku nevidět. Hledání běžeckého těla není kniha o něčem. Je to sbírka popůlnočních mailů přespolního běžce, který to naposledy otočil, i když už všichni spali.“

Kniha Falešná paměť literatury zaplňuje v obrazu české literární vědy mezeru po tom, co lze nazvat dekonstruktivním čtením. V knize, jež se už svým titulem polemicky vztahuje k převažující domácí tradici vnímání literárního díla, se předmětem neostentativní, leč důsažné kritiky stává téma domestikace literárního textu a nárok na vždy dostupnou totožnost smyslu, textu, literární postavy či autora. Jednotlivé studie jsou svým směřováním příbuzné myšlení osobností jako R. Barthes či P. de Man, aniž by měly nutkavou potřebu se teoriemi těchto autorů neustále doslovně zaštiťovat. Češkovy analýzy tak nabízejí psaní, jež je elegantní, terminologicky neotřelé, nesamozřejmé a svěží.

Kniha přináší příspěvky z konference pořádané před dvěma lety v Nymburce. Tematickou osu tvoří mnohotvárnost styčných ploch mezi Hrabalovou tvorbou a historií / historiografií. Badatelé se věnují spisovatelovu přístupu k různým historickým obdobím, postavám, specifickým kulturám a prostředím apod. Stranou nezůstává ani středoevropský kontext díla, včetně např. způsobů osvojování hrabalovské tvorby konkrétními kulturami v dnešní době (Polsko). Kniha se skládá z bloku historického, který komparuje vybrané historické události v Hrabalově podání v dochovaných pramenech, a bloku literárněvědného, který postihuje svébytnou imaginativní (a/nebo imaginární) historii v Hrabalově díle. Klíčový význam přináleží autorské hře s vlastní identitou, což má mj. vyjádřit hlavní název knihy „Schizofrenická historiografie“.