Richard Erml Libri

Hlavním hrdinou knihy je třináctiletý český kluk s tibetským jménem Taši. V raném dětství býval často sám – maminka věčně v Tibetu, táta po divadlech. Kreslil si a psal komiksy. V roce 2008 jej rodiče vzali v létě do indického Ladaku, nazývaného Malý Tibet. Otec mu před cestou zakoupil sešit v tvrdých deskách, který Taši popsal a pokreslil. Tašiho cestovní deník stál na počátku této knihy o dospívání a o cestě do neznámé země s podivuhodnou kulturou a krajinou. V nejcitlivějším věku začínající puberty se ocitnul nejen v naprosto cizím prostředí, ale také na rozcestí, neboť vedle buddhisticky zaměřené maminky se objevil tátův kamarád a „bejvalej panker“ Jarda, jehož životní přístup Tašiho provokuje. Jakkoli buddhismus a pankerství nestojí proti sobě, pod povrchem tohoto cestopisu pro kluky, holky i jejich rodiče probíhá nenápadný boj o dětskou duši…

Kniha nabízí dvě novely, v nichž se autor pohybuje tam, kde je jako doma — mezi outsidery.Šestiprsťák se odehrává v nedaleké budoucnosti plné lidského osamění a siroby. Otce v něm hledá dospívající chlapec, který se tělesně i duševně projevuje jako dívka, a průvodcem se mu stane jen o málo starší bezdomovec. Otce nakonec vystopují, jenže jde o beznadějně zuboženého nešťastníka. Přesto není příběh bez naděje — příslibem je porozumění obou mladých lidí, které sblížilo putování zlověstnou periferií.V novele Než se vrátí ztracený syn hledá naopak otec syna, vlastně jeho pravou tvář. Na rozdíl od biblické katarze naznačuje děj jinou pointu: mladý muž, který se vrací z ciziny, představuje hrozbu, že se za neúspěšný život hodlá otci pomstít. Vidina otcovraždy ovládne fantazii starého člověka. Finále zdá se překvapivě očistné: syn sice nadále prožívá svůj neúspěch, ale domů se vrací, aniž otce z něčeho obviňuje. Ten se však mezitím ocitá na hraně života. I tentokrát jde o příznačný ermlovský závěr otevřený všemu, co může nastat mezi postavami, které zralý prozaik vylíčil s pronikavým nadhledem i hlubokou empatií.-- Milan Uhde

Vinnetou naší doby není herecká monografie ani teatrologická studie. Nejde ani o běžný herecký rozhovor. Nejpřesněji můžeme mluvit o reportážním záznamu rozhovorů, které spolu vedli dva generační kamarádi. Seznámili se před dávnými časy v amatérském divadle, pak se jejich cesty rozešly. Z Báry Hrzánové se stala jedna z nejzajímavějších hereckých osobností, Richard Erml tomu z pozice redaktora Divadelních novin přihlížel. V knížce, která je i otiskem doby, vystupují další postavy. Dejme slovo Vladimíru Procházkovi, řediteli Činoherního klubu, který vzpomínal také na tatínka Báry. O ní samotné říká: „Hrála u nás v Misantropovi a v Návratu do pouště a v obou inscenacích byla mimořádně dobrá. Samozřejmě má ono hrzánovský komediantství, ale jak si vzpomínám, imponovala mně především tím, jak uměla role analyzovat. Bářina maminka do své dcery patrně vložila ještě jiné geny, které se s těmi Jirkovými šťastně sešly. Ona je komediant, ale chytrej komediant. A teď neříkám, že Jirka Hrzán nebyl chytrej, ale pro mě byl především neobyčejně citlivým nervním osobnostním hercem, zatímco Bára má ještě něco víc.“

Richard Erml je autorem žánrově nejednolitých knih. Než se stal i spisovatelem, pracoval jako dramaturg dokumentů, novinář či divadelní recenzent. Pro Ermlovy tituly je příznačná autobiografičnost. I současný rukopis má takové stopy, například v tom, že se odehrává v bezprostředním okolí autorova bydliště v Libni. Ovšem odvíjí se v nedaleké budoucnosti, což je v Ermlově tvorbě novum. Příští lidský svět je tu líčen jako temný, státoprávně, společensky i vztahově rozvrácený. Důležitou, nenásilně paralelní roli ve zdivočelém lidském světě sehrávají psi, přesněji smečka psů jedné z hlavních postav románu. V tomto kontextu jsou tedy patrné tři silné dominanty: člověk–pes–smrt. Navzdory líčenému zmaru, kterému sotva lze uniknout, je dobré si povšimnout Ermlova podání. Namísto objektivního vypravěče volí působivou ich-formu v podobě vícehlasu pěti postav či jakoby překlápěnou časovou linku. Vládne líčením jemných psychologických i brutálních dramatických scén — takže čtenář míří stržen textem k finální apokalypse. Citové pohnutí nad zkázou a na druhou stranu nad tím, co ještě zbylo, vyvolá až mučivou potřebu naděje, že budoucnost se bude ubírat jinou cestou.

Do poklidného světa libeňských pejskařů vtrhly zprávy o ruské agresi jako ras, který se chystá utratit jejich milované společníky. Nic horšího si už nedokázali představit. Jak je to možný!? Říkali si zkoprněle. Zatím se pevně drželi svých půllitrů a zdálo se, že nic nemůže rozvrátit způsob jejich života, kašlající na společnost vyznávající úspěch. Naše staromládenecká pivní partička byla sice spokojeně neúspešná, ale nikoli lhostejná. Příběh zachycuje první měsíce od šokujícího přepadení Ukrajiny; za ty necelé tři roky se leccos změnilo, podstata ne: jak je to možný!?

Po dvanácti letech se autor intimního cestopisu Zuzanka a tibetské velehory vrací na „místo činu“. Titulní postava první knihy se mezitím stala uznávanou tibetoložkou a vyhledávanou průvodkyní po Tibetu, zatímco autor zůstal věrný divadelní kritice — k nemalé radosti mnoha herců a režisérů. Důvodem jejich druhé společné cesty do Tibetu se stalo natáčení hraného dokumentu podle autorova scénáře s tématem smrti a umírání, jimž tibetská kultura — na rozdíl od té naší — dokáže jít vstříc s otevřeností pro nás jen těžko představitelnou. Vznikl tak nejen film, ale i provokující cestopisná reportáž z průběhu natáčení v Nepálu a Tibetu. Na pozadí velkého tématu smrti se zde odehrává spíše komicko-tragický příběh lidských vztahů. V ironickém pozorování, jak „neduchovně“ a malicherně se může rodit duchovní film, se poznají mnozí z těch, kdo se v náročných podmínkách zájezdů do exotických zemí učí vycházet s druhými účastníky. Zájemce o Tibet jistě uspokojí průvodcovský komentář Zuzany Ondomišiové z míst filmování, které skončilo v krajině západního Tibetu pod mystickou horou Kailás.

Jsou vlastnosti našich předků natolik určující, že nezbývá než opakovat jejich chyby? Jak silně nás ovlivňují události počínající před sto lety v severní Číně, jejíž bezlítostné prostředí utvářelo geny rodu Ermlů? A do jaké míry se podílejí lidé ze starého rodinného alba na dnešní „rozvodové válce“? Tyto otázky stojí spíše v pozadí dopisů psaných dospívající dceři, v nichž Richard Erml nemilosrdně oživuje drama rozpadu svého manželství a rodiny. Jako by otevíral další a další dveře do minulosti, jež nás možná ovlivňuje tím více, oč méně jsme ochotni si ji připomínat. Malé dějiny jednoho rozvodu obnažují konkrétní lidské osudy, které ovšem zrcadlí osudy mnoha z nás.

Na pozadí někdejší dělnické čtvrti Libně se odehrává současný příběh Jidášových bratrů. Michala, Martina a jejich otce Salema, jemuž po rozvodu dělá společnost už jenom kocour Jidáš. Salemovou životní vášní je vlastní pojetí filosofie a jeho posledním dílem divadelní hra o starořeckém Diogenovi. Kainovým komplexem poznamenaný vztah bratrů vyostří otcovo přání, aby se Michal o jeho hru jako divadelník postaral. Další linii románu představuje Salemovo pozdní milostné vzplanutí ke studentce, které hölderlinovsky říká Diotima. Ani láska stárnoucího filosofa, ani realizace jeho hry, ani vzájemný vztah bratrů se nenaplní podle očekávání. Jediné, co neúprosně postupuje, je další přeměna staré Libně v developerský sen bydlení u vody na místě zbouraných libeňských loděnic.

Autor vystudoval filmovou scenáristiku a jedenáct let pracuje jako novinář, dnes publikuje především v Divadelních novinách. Nedávno podnikl s manželkou, tibetoložkou, čtyřměsíční svatební cestu po Tibetu, Indii a Nepálu. Své záznamy z cesty začal po návratu přepisovat v pražské nemocnici poté, co se dostal mimo ohrožení života. Díky mimořádným zážitkům vzniklo dílo, které daleko přesahuje klasický cestopis, cyklus reportáží či běžný cestopisný deník. Autor vytvořil působivý románový cestopis, v němž se autentičnost dokumentu těsně prolíná s krásnou literaturou.

Pohnutkou pro společný manželský život bývá po letech už nikoli oboustranný úchvat, nýbrž hlavně zvyk. Dvojice z Ermlova románu se dokonale zná. Každý partnerův čin i každá partnerčina myšlenka se dají předvídat. Je to unavený a smutný tanec porozumění, ale jeho setrvalost v sobě skrývá i oporu. Třeba právě ve chvíli, kdy se spolu vydávají do Ladaku po stopách dávné cesty, kterou podstoupili v době mládí a zamilovanosti. Jejich cílem jako by bylo i opětovné setkání s moudrým učitelem, jenž by uměl i nyní osvětlit to, co prožívají… Prozaický zpěv o vyhaslé lásce však možná paradoxně vypovídá o její velikosti.