Ewald Murrer Ordine dei libri

Autorský výbor z dosavadního díla, od juvenilií po rukopisné sbírky (1978–2024). Ewaldu Murrerovi je letos šedesát, a to je významná číslovka, vždyť v lidském čase utváří minutu i hodinu. K významné číslovce připravilo nakladatelství Aula výbor, který právě držíte v ruce. Cink cink je, myslím, vhodný titul, jenž mnoho vypovídá o autorově poetice. Jsou tu citoslovce vyjadřující zvuk, který si spojujeme s tajemnem a s radostí (např. cinkání vánočního zvonku), ale taky se zvony, dokonce se zlověstným zvoněním umíráčku, jenž uzavírá čas, který je nám vyměřen. Murrerovo básnění se stejnou měrou věnuje jak vezdejšímu životu, tak i tajemství, jež za ním tušíme, protože jako lidé víme o životě nevyhnutelně málo.

Básník a výtvarník Ewald Murrer (nar. 1964), jehož poezie vychází časopisecky po celém světě, začínal v pražském „literárním podzemí“ na počátku osmdesátých let. V Hostu mu před časem vyšel svazek Nouzové zastavení času. Autorova nová sbírka nás zve do zvláštního světa, kde bazilišci kývají hlavami, nohy kopou do stěn, papírovou hlavou vane průvan, plameny planou, čadí knoty a z nebe padá kamení. Zní tam píseň flašinetu, veřeje skřípou, vítr bouchá okenicemi, psi štěkají a zamyšlený Bůh tluče do kovadliny. Tento prostor je záhadný i povědomý, jako by nás básník zval k návratu do míst, která jsme kdysi znali, ale zapomněli na ně. Anebo stojíme na prahu nějakého úplně jiného světadílu. Řečeno Murrerovými slovy: „Blízko, blizoučko už je k mostu, za řekou jiskrnou nový je svět.“ Kdo ale ví, jaký svět je za tou řekou — nemusí být o nic lepší než náš starý svět. Kdo ví, co nás v něm čeká? Je tam cukr sladší? Sůl slanější, kyselejší ocet? Krásněji zpívají tam ptáci? Slunce svítí déle? Delší jsou večery? Pojďme tam a uvidíme…

V knize Zero Gáta autor formou navazuje na básnické prózy, které publikoval v devadesátých letech minulého století. Imaginace se uvolňuje naplno, snový příběh nesmrtelného poutníka, který se jaksi mimoděk stane detektivem uprostřed Velkého případu, dosahuje parametrů surrealistické tvorby. Jak tomu u Murrera bývá, kniha se hemží pitoreskními, bizarními postavami, úhlavním nepřítelem je detektivu Gátovi škorpion Cháron, hlavním pomocníkem černý pes Titán z Oficia. Zero Gáta je jako Labyrint světa, jenom na konci neočekávejte žádný „ráj srdce“, Murrer zvolil konec konců, konec definitivní. Ale u tvořícího Murrera nemůžete brát za bernou minci vůbec nic, takže ani definitivní konec nutně nemusí bránit dalšímu pokračování děje. Nedílnou součástí díla jsou básníkovy koláže, ilustrující jednotlivé kapitoly příběhu.

Vyprávění za zpěvu ptáků je třetí knihou v řadě „hectameronů“, které Ewald Murrer vydává v už zavedené úpravě v nakladatelství Aula. Za první cyklus Noční četba získal v roce 2020 Magnesii Literu za poezii. Ve druhé stovce epických básní, Čtení z ohně (2021), k prvkům známým z první části trilogie (melancholické snění, groteskní nadsázka, fantastično) výrazněji přibyly texty rozpustilé a poetisticky hravé. Vyprávění za zpěvu ptáků završuje uvolnění vypravěčovy představivosti a místy se přibližuje až dadaistickému či surrealistickému básnění. Murrer se znovu představuje jako autor s nevyčerpatelným smyslem pro imaginaci a černý humor

Kniha Vulturnus obsahuje básně Ewalda Murrera staré více než čtyřicet let, promíchané s básněmi mladšími, některými i velmi mladými. Uvedené básně jsou všelijaké, některé veselé, jiné vážné - pro každého něco. Setkáte se s řadou nevšedních postav. Třeba s Dzidrou Bumbierisem, žákem rižského gymnázia, zamilovaným panem Líbrbauchem, robotikem Kelmetym, akademiky Trilobitovem a Kalamurnovem, Žbrabadou, leštičkou střepů Zeinou Floe, hnusným Vražprstem či uplakanou Francescou Sullou. Slovenský komisař maďarského původu Ujlaky-Férfinský, specialista na jednoduché úkoly, vás vtáhne do komplikovaných kriminálních případů a s anonymním světoběžníkem (snad samotným Ewaldem Murrerem) navštívíte všelijaká další interesantní místa: hotel Château du palais Grandiose, Modrou zátoku u Gelendžiku, anglické kvasírny jablečné šťávy, únorovou Florencii, či dokonce tajemný a znepokojivý Konec světa. Vulturnus je suchý a teplý jihovýchodní vítr, vanoucí k Evropě z Afriky. Římany býval ztotožňován s bohem Vulturnem, bytostí s hlavou divého muže a tělem supa. Vulturnus znali i Germáni, kteří ho zpodobňovali jako ženoucího se vlka s planoucíma očima a věřili, že má moc odfouknout vše nemocné, falešné a zlé. Ať vítr vane! Lasst den Wind wehen! Nech vietor fúka! Hadd fújjon a szél! Que le vent souffle! Lascia che il vento soffi!

Zítra se stane všechno. Všechna vysvědčení budou zbytečná, vlak zmizí, jako by nikdy nebyl, pod zemí stejný prales jako nad zemí. Štíhlé zvíře vyplení hnízda, báseň prosvětluje, smrtka se dře. Pokaždé se počíná nějaký nový rok: začne zaříkání, začne počítání. Bude to doutnat, ale my ještě přiložíme. Na všechno bude shlížet měsíc, který churaví. Ewald Murrer vydává další básnickou sbírku omamné obrazivosti a sugestivní nálady, knihu nekonečné radostné tesknoty: Nemocný měsíc se dívá, srdce přizvukuje.

Co je Traumonium? Snad příloha groteskního snáře? Nebo rukověť užitečných rad a herních plánků, jejichž znalost zažene všechny vaše nejistoty, špatné nálady a traumatická zranění? Odpovědi můžeme s klidem ponechat na čtenáři. Od vydání Noční četby, za kterou v roce 2020 obdržel Magnesii Literu za poezii, zůstává Ewald Murrer ve znamenité formě. Se suverenitou servíruje fantastično jako přirozenou skutečnost. Vyvádí nás do světa imaginace, již nejde ani trochu mírnit. Nechcete-li zešílet, buďte perlou v břiše ryby! Potřebujete se dozvědět pravdu? Stačí se vplížit do božího ucha jako jantarový škvor! Pokud se zvládnete při kremaci nehýbat, vyniknete ve hře na mrtvého! A kdyby vás snad tato hra netěšila, zahrajte si podle návodu jinou. Básnická příručka jich obsahuje pětadvacet. A mimo nich ještě rady do života...

Sto epických básní, druhá část volné trilogie Noční četba (2019), Čtení z ohně (2021), Vyprávění za zpěvu ptáků (2022).

Fú jsou hory, v nichž bydlí vítr. Jedno z míst, na jaká přijdete, půjdete-li s Ewaldem Murrerem po jeho cestě za východní zrcadla. Murrer se v této své sbírce pohybuje v nových kulisách, inspirací je mu orientální poezie – především čínská, japonská a korejská, ale třeba i perská. Krajina pod horou Fú je zabydlena všelijakými tvory, často obdařenými nadpřirozenou mocí. S básníkem potkáme lišky, kočky, opice, žáby a hady, myši a krysy, volavky a všelijaké další ptáky, různé ryby, mravence, kudlanky, kobylky, cvrčky, štíry, motýly a motýlice, koně, osly, krávy, vepře, psy, tygry, býky, draky, duchy a zjevení, démony a ďábly, bůžky, moudré starce, pošetilé blázny, mnichy, mistry i žáky, a také ženy, ženy tajemné, ženy zraňující i utěšující. Na vše padají květy, září mírné lampy a ohně, svítí Měsíc i Slunce, barevné kameny jitří smysly. Kulisy jsou exotičtější, ale poutník – básník je stále stejný, jako když putoval krajinou Voronska v Zápisníku pana Pinkeho či všemožnými kouty bezčasého světa Noční četby. Stále spatřuje totéž jako v jiných krajinách: melancholie, smutek, prchavost, unikání, bezmoc, marnost či osamění se ve věčném zápase potýkají s radostí, se štěstím, s nadějí…

Když v roce 2020 získal Ewald Murrer cenu Litera za poezii, odůvodnila porota své rozhodnutí mj. tím, že se v jeho poezii „potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou“ a že autor v tomto ohledu navazuje na poetiku „melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho“. Vše řečené platí i o jeho nové sbírce Hlasy ryb; oproti dřívější Murrerově tvorbě se tu však stále intenzivněji ozývá posmutnělý, stísněný tón, svíravé vědomí smrti a nebytí, vytvářející působivý kontrast s autorovým nenápadným, nevtíravým, ale o to poťouchlejším vtipem: „Rybář smrt / loví v našem rybníku. // (…) Slyším, co jsem dříve neslyšel. / Šepot kamenů, duté zvuky převracených brázd. / Hlasy ryb, / které po deštích / z kaluží se ozývají.“