Hans Georg Gadamer Ordine dei libri

Druhý svazek Gadamerova projektu filosofické hermeneutiky shrnuje texty zveřejněné po prvním vydání Pravdy a metody v roce 1960. Gadamer reaguje na kritiku své knihy, historicky prohlubuje a analyticky zpřesňuje klíčová místa prvního svazku. Mezi hlavními podněty byly veřejné diskuse s představiteli metodologické hermeneutiky, jako jsou E. Bett, E. D. Hirsch jr. a H. Albert, a také debaty s J. Habermasem a dalšími o univerzalitě hermeneutiky. Gadamer se zabývá otázkami vztahu mezi hermeneutickou zkušeností a metodickým poznáním, poměrem k řeči a tradici, výkladem pojmu „předsudek“ a vztahem ke kritice ideologie. S odkazy na historické prameny a argumentační figury nabízí konkrétní důkazy pro základní teze univerzální hermeneutiky. Zkoumá pojetí „zkušenosti“ a „zakoušení“ jako procesy, které přesahují subjektivitu a stávají se „děním“ a „událostí“. Nakonec představuje univerzální pojem „rozumění“ jako jednotu rozumějícího a rozuměného, což zahrnuje vyhlížení a pohlížení rozumějícího na svět, které se plynule přetváří v prohlížení sebe samého.

Während in dem Band »Der Anfang der Philosophie« (UB 9495) vor allem ontologische und erkenntnistheoretische Probleme im frühgriechischen Denken diskutiert werden, behandelt Gadamer in »Der Anfang des Wissens« die naturphilosophischen Grundlagen, insbesondere aber das Werk des Heraklit. Auch in diesen Erörterungen erweisen sich die Vorzüge der hermeneutischen Methode des Autors, der hier den Vorläufern der modernen Wissenschaft auf der Spur ist.

Das Phänomen des Verstehens und der rechten Auslegung des Verstandenen ist nicht nur ein Spezialproblem der geisteswissenschaftlichen Methodenlehre. Es hat von alters her auch eine theologische und eine juristische Hermeneutik gegeben, die nicht so sehr wissenschaftstheoretischen Charakters waren, als vielmehr dem praktischen Verhalten des durch die Wissenschaft ausgebildeten Richters oder Pfarrers entsprachen und ihm dienten. So drängt das Problem der Hermeneutik schon von seinem geschichtlichen Ursprung her über die Grenzen hinaus, die durch den Methodenbegriff der modernen Wissenschaft gesetzt sind. Verstehen und Auslegen von Texten ist nicht nur ein Anliegen der Wissenschaft, sondern gehört offenbar zur menschlichen Welterfahrung insgesamt. Fazit: Auch 'Wahrheit und Methode' ist zum Lehrbuch geworden, nach strenger Betrachtung vielleicht zu dem einzigen dauerhaften, zu dem es die philosophische Literatur in Deutschland seit den zwanziger Jahren gebracht hat (FAZ)

Pojednání z roku 1960 patří k zásadním dílům německé filosofie 20. století a významně přispívá k otázce povahy humanitních věd. „Metoda“ v názvu naznačuje, že dílo vzniklo v kontextu 50. a 60. let, kdy se projevovalo poválečné okouzlení technologií a víra v pokrok, což se odrazilo v novopozitivistických teoriích vědy. Gadamerova rozprava o metodě čerpá z odlišné tradice a rozšiřuje Heideggerovu myšlenku filosofické hermeneutiky. Prohlubuje úvahy o hermeneutické zkušenosti, dějinách a tradici, přenáší filologický výklad do oblasti filosofického myšlení. Nejvýznamnější přínos spočívá v spekulativním nároku, kdy na otázku rozumění odpovídá rozkrýváním jeho spekulativního rázu a vyvozuje důsledky pro hermeneutickou praxi. Zdůrazňuje nezbytnost časového odstupu, popisuje hermeneutický kruh a hájí produktivitu před-rozumění. Proti formalismu a představě svobody jako osvobození od tradice obhajuje rozumění jako výsledek dialekticko-spekulativní součinnosti. Tváří v tvář napětí mezi metodou a pravdou se přimlouvá za návrat k hloubce filosofie, jejímž středem je jazyk a hra s ním, která se týká pravdivosti obsahů, jež nás oslovují.

Gadamer contrappone allo scientismo e all'epistemologismo, che dominano la filosofia di inizio secolo (e che identificano la verità con il sapere delle scienze positive), una rivendicazione della portata della verità di altre esperienze-chiave dell'esistenza, come quella estetica, quella storiografica, quella del dialogo interpersonale, mirando al recupero di una nozione di ragione che non dimentichi il nesso, originario greco, tra 'logos', linguaggio e dialogo. In tal modo, Gadamer 'urbanizza' gli esiti del pensiero di Heidegger, rendendo possibile un approccio al carattere linguistico dell'esistenza che tiene conto sia della tesi heideggeriana sul linguaggio come "casa dell'Essere", sia di altre correnti di pensiero orientate all'analisi del linguaggio, come la filosofia che si ispira al cosiddetto "secondo Wittgenstein"

Compresa fra gli anni friburghesi di Heidegger, questa lezione dedicata alle Interpretazioni fenomenologiche di Aristotele costituisce un'introduzione di eccezionale significato a quello che è il maggior laboratorio filosofico del Novecento. ecento. Cercando di comprendere l'Io storico nel suo stesso spazio mondano, Heidegger ripercorre le esperienze fondamentali del suo tempo: l'ermeneutica di Dilthey e il metodo fenomenologico di Husserl. Dilthey e Husserl costituiscono anche il punto di vista storico attraverso cui Heidegger tenta di accedere alle fonti greco-cristiane del suo problema: l'antropologia cristiana e quella greca.