Miloš Pohorský Libri

Soubor 1333 dopisů, zahrnující všechny komunikační sféry Čapkova života. Čapkův komunikační okruh byl výjimečný: po půl století byly ještě nalezeny dopisy 227 adresátům, s nimiž Karel Čapek korespondoval v poloze úřední, profesionální, literární, společenské, přátelské, rodinné a milostné; přitom je však patrné, že korespondence byla pro Karla Čapka pouze jednou z forem společenského styku. Dva svazky Čapkovy korespondence umožňují nově nahlédnout problematiku Čapkova života a díla, odhalují dosud nezámé, dávno zasuté souvislosti a dokumentárně reflektují Čapkův osobní i společenský život. Vlastní korespondence je doplněna komentáři, v nichž jsou vysvětlena věcně torzovitá místa Čapkova textu a jimiž je čtenář uveden i do širších souvislostí dobových.

Výbor z publicistických článků o kultuře jazyka a úvah o dobovém politickém a společenském dění.

Poslední svazek Spisů se vrací na počátek Čapkovy tvorby a uzavírá tak kruh, v němž lze v mnohém najít klíč pro pochopení Čapkova velkého tvůrčího zjevu pozdějšího. Jeho poezie je vázána především na rané období jeho tvorby. Čapek v ní řešil otázky svého mladého věku a jaksi sám pro sebe si ověřoval možnosti básnického výrazu. Mezi básněmi příznačnými pro mladého člověka, v nichž se mladík vyrovnává se svými láskami, zklamáními a v nichž reflektuje i časové události, se začínají objevovat momenty, signalizující nadanou uměleckou osobnost, posléze již samého Karla Čapka v jeho raném tvůrčím období. S Čapkovou poezií, která nakonec zůstala epizodou na počátku jeho tvorby, úzce souvisí jeho činnost překladatelská, zejména jeho rozsáhlý projekt překladů francouzské poezie, později vydávaný pod titulem Francouzská poezie nové doby. Karel Čapek v ní provedl překladatelský experiment - jeho přesný, civilně pojatý, na adekvátnost myšlenky náročný převod se stal zjevením i pro soudobou českou poezii a je dodnes respektován téměř jako kongeniální. Pro úplnost prezentace Čapkovy překladatelské činnosti je zařazen i jeho překlad Berta Harta Brown na Calaverách a Molierova Sganarella.

Offers an unsettling comic analysis of the psychological experience of oppression set in an unnamed, futuristic Central European setting. --Adapted from publisher description

Laskavý humor z lázní. Humoristický román Hostinec U kamenného stolu vyšel poprvé v roce 1941. Záhy došel dobrého čtenářského ocenění, a dokonce se brzy dočkal i úspěšné filmové adaptace (1949). V kulisách lázeňského městečka tu Poláček rozehrál příběh osudem pronásledovaného majitele vyhlášeného hostince Šimona Tatrmuže a jeho "hříšné" ženy Boženy, příběh dvou typických středostavovských hrdinů s dobrosrdečným, ale omezeným a naivním viděním svého světa. K nim přidal řadu dalších komických postav, rozhádané a tvrdohlavé bratry inženýry, po Tatrmužově smrti neohrabaně spravující podnik, rodinu rady Dyndery, kochající se poklidnou lázeňskou atmosférou, kvartána Lumíra, jehož dobrodružné nutkání je zatíženo reparátem z matematiky, či Benno Mertense, svůdníka a herce… Autor tak v mistrné psychologické karikatuře a s nebývalým citem pro jazyk vystihl prostředí maloměsta s celou plejádou nejrůznějších afér, konfliktů i humorných situací. Přestože tu a tam z jeho psaní vysvitne osten ironie, to hlavní, co k personálu a návštěvníkům hostince U kamenného stolu chová, je vlídné porozumění. Přes dobromyslnost a nezávadnost obsahu nemohla kniha na začátku čtyřicátých let vyjít pod autorovým jménem; na prosbu nakladatele proto román zaštítil malíř Vlastimil Rada.

Apparso nel 1963, e ambientato nella Praga dell'occupazione nazista, questo romanzo ha proiettato Fuks alla ribalta della narrativa cèca del dopoguerra. Descrivendo in chiave paradossale e grottesca, quasi espressionistica, gli ultimi mesi di vita di un piccolo ebreo, il signor Mundstock, pavido e sensibile antieroe calato in una grigia realtà piccolo borghese, Fuks trasmetteva l'angoscia, tutta kafkiana di una esistenza dominata dalla dimensione della paura e dai complessi di colpa; ma intendeva sicuramente alludere al clima, altrettanto pesante, di un regime non meno oppressivo di quello tedesco. I fatti storici, gli elementi della cronaca della Praga del 1941 restano sullo sfondo, anche se perfettamente riconoscibili.

Román je vrcholem Fuksových próz odehrávajících se těsně před válkou. Vypravěčem je uzavřený chlapec, marně hledající citový kontakt, kterého traumatizuje prostředí ovládané dominantním otcem, vysokým policejním úředníkem. Michal se formou zápisků zpovídá o školních letech, zklamaných kamarádstvích, o dopadu autority i o době poznamenané neblahými historickými událostmi - a především o stísněnosti a osamělosti. Jde o mimořádně sugestivní a dramatické čtení plné magie.

Román Samota Křešín tvoří první svazek třídílného čtenářského souboru z dnes již klasického díla národního umělce Karla Nového. Samota Křešín spolu se Sarajevským atentátem a Plamenem a větrem ve zkratce ukáže vývoj typických autorových témat, stylovou rozmanitost jeho tvorby apřipomene zásadní přínos Karla Nového do vývoje české moderní prózy. V celé tvorbě Karla Nového často nacházíme obraz jeho rodného Benešovska, a to v různých obměnách regionálních a historických. Autorovy osobní vzpomínky a životní zkušenosti vtiskly tomuto obrazu vnitřní přesvědčivost, z dokumentaristického založení tvůrčí osobnosti Karla Nového pak vyvěrá věcná konkrétnost v zobrazení postav a prostředí, sociálního a historického horizontu doby. To jsou také základní rysy prvního úspěšného románu Karla Nového Samota Křešín z roku 1927. Ve svém obrazu Křešína z počátku století, nehostinné samoty na Benešovsku, Nový spojuje osudy tří rodin prostých lidí, nacházejících obživu na kamenitých polích nebo v nedaleké vápence. Těžká doba ústící do I. světové války ověřuje lidské charaktery, lidské city nechává projevit v tragických událostech života. Autor s porozuměním ztvárnil lidi ztvrdlé těžkým životem a osudem. Vytvořil román, který je nejen širokým obrazem kraje a jeho obyvatel, ale zároveň ukazuje charakter doby a příčiny jejího stagnujícího vývoje v sociální otázce.

Román ze sklonku druhé světové války, založený na skutečné události, zavádí na jižní Moravu. Když se přiblíží fronta k vesnici s lignitovými doly, vyzvou havíři obyvatelstvo, aby se uchýlilo pod zem. Ukáže se však, že doba pobytu pod zemí bude delší a se zásobovacími potížemi narůstají i mezní situace mezi lidmi. Projevuje se lidské sobectví, rodí se i obětavost a vzniká revoluční uvědomění lidu.

Zákruty lidského tajemna se otevírají i v posledním, nedokončeném románu Život a dílo skladatele Foltýna. Je to snad nejdiskutovanější Čapkova práce, vyprovokovala řadu názorů i výkladů. Před čtenáře snad poprvé postavil překvapivě hlavního hrdinu jako člověka nečestného, přesvědčeného o své velikosti a nalhávajícího uměleckou upřímnost svému okolí. Autor sice na několika místech připomene jeho lepší stránky, například se stává, že cítíme nefalšovanou Foltýnovu víru ve vlastní genialitu. Ale tím se jeho životní cesta stává ještě tragičtější, je směšná a málo politováníhodná. Zesilující se slabošství, neschopnost si je přiznat, jako by rezonovalo s náladami některých v pomnichovské době.