Bohumil Černík Libri

Životní příběh starozákonního proroka Jeremiáše byl a zůstává stále i naléhavým varováním před všemi podobami osobního a společenského násilí. Tak jej chápal i slavný pražský rodák Franz Werfel (1890–1945) ve svém románu o těžké úloze této velké biblické postavy, Román vznikal pod vlivem tíživých událostí v Německu roku 1936, a to umocňovalo působnost dávného Jeremiášova poslání. Přestože již v roce 1933 byly v Německu spáleny všechny Werfelovy spisy, neváhal se svým novým dílem postavit sílící totalitní nacistické praxi a vůbec všem, pro něž byla vždy prvořadou jejich vlastní moc. Ve Werfelově pohledu se tak postava babylonského krále Nabukadnezara stávala snadno srovnatelnou s osobou Adolfa Hitlera, utrpení proroka Jeremiáše s utrpením Židů či zničením Jeruzaléma a jeho Chrámu roku 586 př. Kr., apokalyptickým obrazem budoucnosti Evropy ohrožené nacismem. I dnes si vynikající Werfelovo dílo zachovává svou aktuálnost. Vždyť totalitní myšlení nijak nevymizelo ze světového dění, jen jeho metody mění svou tvář.

In seinem berührendsten Werk erzählt Max Frisch von einem Wochenende am Meer, von Lynn und Max und von der Vergänglichkeit der Liebe. »Ich möchte diesen Tag beschreiben, nichts als diesen Tag, unser Wochenende und wie's dazu gekommen ist, wie es weiter verläuft. Ich möchte erzählen können, ohne irgendetwas dabei zu erfinden.« Max Frisch

V autě před nočním barem je nalezen mrtvý muž. Na základě této události autor fabuluje různé příběhy a situace. Objektem vypravěčských rovin je vždy jedinec, který se stylizuje do různých rolí, mění svou identitu jako by vybíral šaty. Právě mnohotvárnost vypravěče, ne děj, je hlavním tématem díla. Doslov: Růžena Grebeníčková

Vzpomínka na otce P.F.Říhu, který působil ve farnosti Nové Hrady u Skutče, svědectví lidí, kteří se s ním stýkali nebo byli ve vězeních. V této knížce bylo použito vlastnoručně psaných zápisků pana děkana Říhy, jako korespondence s různými lidmi, soudních spisů. Dále svědectví dosud žijících kněží, kteří se s ním stýkali nebo byli ve vězeních.

Experimentální divadelní hra, mísící několik rovin vyprávění, obzvláště časových. Jádro děje se odehrává v Číně za císaře ***, který svůj stát dovedl k vrcholu moci a zbývá mu jen vypořádat se s posledním protivníkem – disidentem, skrývajícím se pod pseudonymem Hlas lidu a zesměšňujícím tyrana satirickými verši. Hra s mírnými rysy publicistiky a výraznými zcizovacími efekty se vymezuje vůči „starému“ způsobu tvoření dějin (vrcholícímu druhou světovou válkou) spočívajícímu v agresivním uzurpování moci. Vzhledem k množství úvahových dialogů a vstupů postav z různých dob (průvodcem dějem je současný intelektuál) i literárních děl (Don Juan, Brutus...) má drama částečně podobu agitujícího eseje. Byť dramatickou rovinu neztrácí. Název hry poukazuje na jev provázející mocenské tvoření dějin, a to potřebu konzervovat dosažený stav, zamezovat dalšímu vývoji a uchovat si „své jisté“. Frisch čínskou zeď (coby symbol) ironizuje jako marný pokus oportunisticky zastavit čas.

Román německého spisovatele řeší problém „zločinu a trestu“ na příběhu soudního rady Sebastiana, který se v mládí dopustil z řevnivosti těžkého provinění na nadaném spolužákovi a je pak stíhán výčitkami svědomí. Hluboká psychologická analysa, připomínajíci velké umění Dostojevského a Gogola, a mistrné zachycení školského prostředí činí z románu jedno z vrcholných autorových děl. Předmluvu napsal Eduard Goldstücker.

Modelová hra švýcarského dramatika reflektuje antisemitismus (a skrze něj všeobecnou lidskou malost vedoucí k nenávisti). Je příběhem nežidovského mladíka, jehož všichni pokládají za Žida a který nakonec bere na sebe k hanbě všech úděl štvance znamenající smrt. Hra je sondou do komunity,která vlastní zbabělost a mravní ubohost ventiluje skrze nenávist k nezapadajícímu jedinci. Zároveň živě zobrazuje, jak je takový člověk, vystavený všeobecné nespravedlnosti, tímto nelidským nátlakem vnitřně lámán a ničen.