Martin Švantner Libri

Sherlock Holmes se ocitá před následující situací: z dějin sémiotiky byl vymazán celý novověk a moderní tradice, všechny známky empirismu i racionalismu. Police knihoven a databanky zejí prázdnotou. Jak lze sémiotiku zachránit? Naštěstí Holmesovi pomohl Mycroft, aby společně vystopovali a zrekonstruovali co možná největší část teoretického obsahu moderní sémiotiky. Monografie přivádí čtenáře k místům, kde je možné sledovat znamení, znak, symbol, signifikaci či význam. Pojetí znaku a významu, o jehož rekonstrukci usiluje, není neměnné a obecné - přihlíží k rozmanitým případům a historickým místům, kde znakové teorie nalézá a testuje vzhledem k současným koncepcím. Historicky se pohybuje mezi pozdním středověkem, renesancí až raným novověkem.

Cílem předložené kolektivní monografie je představit českému čtenáři doposud nepříliš často pojednávané téma sémiotické historiografie. Naším cílem nebylo psát „nezaujatá“ historická pojednání, nýbrž uvést do souvislosti a interpretovat zvolená témata v kontextu současné sémiotiky, jež, jakkoli možná dosud spíše implicitně než vědomě, z historického odkazu čerpá. Bylo se třeba zaměřit na místa, která se nám jevila jako inspirující, nebo jednoduše přesvědčivá. Prvním z těchto míst je právě spor o to, co je to přesvědčivost a jak se se sémiotikou překrývá. Není tedy divu, že prvními artefakty, které jsme chtěli představit v rámci „sémiotického muzea“, jsou sofisté a řecká rétorika jakožto podstatný epistemologický zlom. Podobný pokus vypořádat se s problémy otevřenými sofisty, rétory a Platónem nalézáme pochopitelně i v Aristotelovi a jeho cestě k obecné teorii inference, která je pro současnou sémiotiku jedním ze základních stavebních kamenů. Posledním místem, které jsme navštívili, je pak logika a teorie znaku u stoických myslitelů. Jestliže Platón, Aristotelés a sofisté otevírají možné perspektivy pro Charlese Sanderse Peirce a Jean--Francoisa Lyotarda, pak stoická inspirace se jasně objevuje u neméně originálního filosofa, který představuje pro sémiotické úvahy jasnou výzvu, totiž Gilles Deleuze.

Reflexe v kolektivní monografii Michaely Fišerové, Martina Švantnera, Felixe Boreckého a Ondřeje Váši byla motivována snahou analyzovat různorodé manipulační strategie, jejichž předmětem je obraz a spolu s ním i my, jeho recipienti. Odborné zpracování tohoto tématu přináší reflexi obrazu a vizuality z hlediska filosofie, sémiotiky, estetiky a dějin umění. I přes různá zaměření jednotlivých autorů je zde společný jmenovatel – úsilí porozumět tomu, jak novým způsobem chápat rozum, nerozum a jejich vztah k přesvědčivosti obrazů. Z různých úhlů pohledu se tak ozřejmuje zcela zásadní věc: zárukou významové „autonomie“ obrazu je nepřekonatelná odlišnost mezi obrazem a slovem, kterým obraz uchopujeme, abychom ho učinili přesvědčivým.

Kniha Sémiotické marginálie nabízí čtenáři pohled na několik vybraných témat z oblasti logiky, obecné teorie representace, teorie umění a sociální filosofie, které spojuje společný zájem autorů o teorii znaku v jejích různých tradicích, intepretacích a modifikacích. Kniha se skládá z kapitol exegeticky komentujících vznik sémiotiky v díle C. S. Peirce, z polemických studií kritizujících filosofickou recepci Peircovy sémiotiky u dalších autorů (J. Derrida) a textů ukazujících teorii znaku jakožto koncept otevírající další interpretační horizonty a souvislosti: jako je post­-sémiologicky uchopená problematika „rámu“ v estetice, marginalizace subjektu v postkoloniálním myšlení, či znaková konstrukce duševní poruchy. Kniha je tak pokusem – na předložené analýze „menšinových“ problémů – poskytnout čtenáři vhled do širokého pole možností, které sémiotické perspektiva nabízí.

John N. Deely (1942–2017) byl americký sémiotik, filosof a historik a ačkoli je společně s U. Ecem pokládán za nejvýznamnějšího představitele sémiotiky druhé poloviny 20. století, není jeho dílo v našem prostředí dosud příliš známé. Jednou ze základních tezí, která proplouvá Deelyho dílem, je tvrzení, že člověk se od ostatních organismů odlišuje tím, že zatímco všechny organismy znaky používají, pouze člověk má schopnost vědět o tom, že znaky používá, a tedy též nahlížet samotnou jejich povahu. V tomto pojetí spojuje Deely jak biologické (či biosémiotické) pohledy na lidskou přirozenost, tak osobité uchopení dějin filosofie, doprovázené mj. pokusem o teoretické zdůvodnění této transdisciplinarity prostřednictvím obecné sémiotiky. Cílem této knihy je přiblížit jeho pozoruhodné dílo českému čtenáři a to jak prostřednictvím analýz stěžejních Deelyho tezí samých, tak skrze dialog, který s těmito tezemi lze vést na širším poli zkoumání lidské přirozenosti, kulturní a přírodní evoluce či teorie vědy.