Václav Magid Libri

Crew Against People. Profil kontroverzní graffiti crew s textem Václava Magida a grafickým designem Advancedesign.

O "konceptuální literatuře" – zóně na pomezí literární produkce a galerijního umění – se v kontextu střední a východní Evropy začalo mluvit teprve nedávno. Jaké je historické východisko a aktuální určení tohoto fenoménu? Jaká jsou jeho specifika v dané části Evropy? Tyto otázky si klade dvanáct autorek a autorů z ČR, Slovenska, Německa, Polska a Ruska. Publikace obsahuje odborné články doplněné antologií textů, básní a dokumentací, včetně nových překladů, přičemž se na ní podílelo přes osmdesát tvůrců – literárních vědců, autorů, básníků, umělců a překladatelů. Texty lze sledovat samostatně, editoři se snažili o jejich vzájemnou provázanost. Přílohy jsou uspořádány chronologicky, odhalují paralely v tvorbě jednotlivých autorů a překračují žánrové či regionální specifika. Struktura knihy vytváří historicko-teoretickou křížovku, která umožňuje čtenářům zvolit si vlastní řešení. Publikace se snaží přispět k diskusi o konceptuálních literárních strategiích a progresivních metodách práce s textem, které bývají často zařazovány do okrajových kategorií nebo odmítány jako umění. Tyto strategie se v historii opakovaně vynořují pod různými žánry a praktikami, přičemž komplikují ustálené historické a estetické kategorie tvorby i recepce.

Projekt Podmínky nemožnosti nabízí komplexní kritickou reflexi předpokladů a rámců, které vymezují (ne)možnosti poznání, jednání a estetického prožívání. Zatímco se v posledních letech hovořilo o obratu k objektu, zde se opět zaměřujeme na subjekt, který však ztrácí půdu pod nohama. Výstavy se budou věnovat různým aspektům rozpadlé subjektivity: času, prostoru, práci, jazyku, lidskosti, technice a psychice. „Ztráta času“ symbolizuje ztrátu víry v otevřenou budoucnost, historické paměti a přítomnosti jako prostoru pro jednání. Čas jako horizont, v němž se formují naše tužby, se hroutí, což ohrožuje schopnost prožívat existenci jako pohyb od „předtím“ k „potom“. V přítomnosti je obtížné nalézt událost, která by konstituovala kolektivní subjekt změny, a dystopická imaginace dominuje představám budoucnosti. Dominance pastiše v kultuře odráží neschopnost inovací a absenci smyslu pro dějiny. Politický protest je omezen na bezprostřední přítomnost, což vede k jeho estetizaci. Současné umění nedokáže být aktuální, neboť jeho „současnost“ spočívá v prodlužování statu quo. Subjekt s rozpadlým vnímáním času zůstává v „trvalé přítomnosti“. Anonymní částice času se stávají předmětem vykořisťování, což spolu s technologiemi zrychluje životní tempo, které psychika nedokáže zvládnout. Akcelerace technologického vývoje nabízí cestu ven, ale není jasné, kam a za jakou cenu. Budoucnost je předem vytěžena prediktivními nástroji, a spekulace nahra

Pokud se cítíme být přitahováni těmito zborcenými monumenty, důvodem není nějaká nekrofilie, ale spíše potřeba pochopit ten typ životní energie, který ponoukal lidi minulosti, aby se pokoušeli udělat ze sebe polobohy – tj. aby se snažili překročit sama sebe, vlastní soukromou omezenost, a stát se demiurgy nové skutečnosti. Je to paradoxní situace – abychom prozkoumali samotnou možnost ustavování nové podoby lidského světa, musíme se obracet do minulosti a dotazovat se těch, kteří této možnosti ještě věřili natolik, že se ji pokusili realizovat.

Cítíš se víc jako Rus, nebo Čech? Umělec, nebo kurátor? Služebnost, nebo autonomie? S mlékem, nebo bez? Na tyto a další otázky Václav Magid ve svém knižním debutu Malá encyklopedie nepatřičností neodpovídá. Naopak vrstvením argumentů zdůrazňuje nemožnost nalezení jakýchkoli jednoznačných odpovědí. Sdělením, jež tyto pevně vystavěné myšlenkové konstrukce v důsledku udržuje pohromadě, je tedy to, že právě konstrukce, které mezi sebe a svět stavíme ve víře, že mu lépe porozumíme, jsou obvykle ambivalentní a nesmírně křehké. Výsledkem je praktická příručka, jejímž smyslem je ztížit čtenářům a čtenářkám orientaci v současném světě. Jednotlivá hesla se žánrově pohybují kdesi mezi poznámkami k nenapsanému manifestu, polemickými komentáři k četbě teorie a deníkovými záznamy o nedorozuměních a selháních. Jsou uspořádána podle encyklopedického klíče do několika tematických okruhů jako Budoucnost, Řeč, Štěstí, Tělo a duše, Péče a výchova nebo Společnost. Hesla jsou doprovázena názornými autorskými ilustracemi, které dále komplikují porozumění textu.

Kniha se zabývá jednou z klíčových otázek současné západní demokracie – vládnutím, které je vykonáváno prostřednictvím moci beroucí na sebe formu nepolitické danosti, třeba ekonomické nutnosti nebo expertní autority. Tato depolitizace znamená vymanění mocenských vztahů z prostoru politična, kde se vzájemné chování lidí a kolektivů neopírá o nadřazené vědění – zjevené Bohem či odvozené z řádu přírody nebo lidské podstaty – ale vychází z existence a vytváření alternativ, mezi nimiž se rozhodujeme. Autoři sdílejí přesvědčení, že tuto politickou dimenzi je dnes třeba obnovit. Přistupují k problému z mnoha perspektiv, od filosofické analýzy pojmů jako politika, moc a konsenzus, přes politologické a sociologické rozbory konkrétních kauz až po návrhy pro novou radikální politiku. Jejich pozice se překrývají i různí; sdílejí však přesvědčení, že člověk je a má být aktivním tvůrcem světa, ve kterém žije, a že úsilí o změnu k lepšímu je smysluplné. Na knize spolupracovali: Václav Bělohradský, Pavel Barša, Michael Hauser, Václav Magid, Petr Schnur, Ondřej Slačálek, Tereza Stöckelová, Martin Škabraha, Mirek Vodrážka.

Anglický výběr esejí publikovaných v odborném periodiku Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny za posledních deset let.

V rámci výstavního cyklu byly tematizovány proměny času, prostoru, práce a jazyka jako základní rámce formující subjektivitu. Slovo „subjekt“ se často používá jako synonymum pro „člověka“. Výstava si klade za cíl zpochybnit toto ztotožnění subjektu a člověka. Jak se postavit k inteligenci a agenci jiných než lidských subjektů? Odpovědnost za projevy antropocénu leží skutečně na lidstvu? V současném ekonomickém systému jsou lidé označováni jako „lidské zdroje“, což může působit ponižujícím dojmem. Tento termín odhaluje, jak západní myšlení dlouho nahlíželo na přírodu jako na zdroj pro lidské účely. Osvícenský projekt emancipace od přírodních sil zároveň usiloval o polidštění světa, což vedlo k jeho heroickému krachu. Důsledky snahy proměnit svět ve „svět pro člověka“ se staly „nelidskými“. Odcizení a zvěcnění lidského života vedou k válečným a environmentálním katastrofám. V éře antropocénu se zdá být na místě uvažovat o budoucnosti bez člověka, ať už v dystopickém scénáři, nebo v neantropocentrickém světě. Teorie zpochybňují dualismus člověka a přírody, přičemž se estetizace nelidských entit setkává se spekulacemi o nelidské estetice. Setkání s nelidským může mít hravou podobu, zatímco pohled na svět „před“ člověkem je pochmurnější. Nelidské zdroje se nacházejí v našich tělech jako součásti přírody, což vyvolává tíseň z transcendence světa, který je netečný k našemu bytí. Tato nelidská skutečnost odmítá být redukována na zdroj

Katalog k výstavě v Galerii Kurzor / Centrum současného umění v Praze. Kurátor a autor textu je Václav Magid. Výstava Bezprostředí je druhou částí projektu Podmínky nemožnosti. Cílem tohoto cyklu sedmi tematicky provázaných přehlídek je podat kritickou reflexi stavu, ve kterém se dnes nalézá subjekt, z pohledu „kurátora bez perspektivy“. Jednotlivé výstavy se zaměřují na dílčí předpoklady a rámce, které vymezují (ne)možnosti našeho poznání, jednání a estetického prožívání: čas, prostor, práce, jazyk, lidskost, technika, psychika. Prostorová orientace se stává dost obtížným úkolem, vytratí-li se jednota prostoru. Právě k tomu dnes ale dochází: horizont společného světa, který sdílíme s ostatními, se rozostřil natolik, že pouhá zmínka o něm vyvolává sarkastické pousmání, zatímco bezprostřední okolí, jímž si razí cestu jednotlivec, se rozpadá na řadu vzájemně nesouměřitelných prostředí.