Jedním z nejtemnějších termínů archaické filosofie je bezesporu to apeiron, „bezmezno“. Anaximandros z Mílétu tak měl podle tradice nazvat počátek a prvek všeho. Ačkoli byla otázka po počátku myslitelům archaické doby blízká, v obecném povědomí je poplatná až Aristotelovu pojetí příčin. Aristotelés přitom Anaximandra s to apeiron téměř nespojuje a dochované texty ukazují panující nejistotu v tom, co mělo představovat. Studie rozvádí, že samotný termín nemusí být autentický a upozorňuje na spojení fysis apeiros, „bezmezná přirozenost“, které mohlo vyjadřovat sílu a moc přírody vedoucí ke vzniku a zániku. Pokud Anaximandros vysvětloval vznik oddělováním protikladů, je možné, že to apeiron zastupovalo možnost každé diference, jako pozadí „jednoty protikladů“. Bezmezná síla přírody se přitom prolíná s časem, který vede až k uvážení vlivu východních tradic na Anaximandrovo myšlení.
Řecké slovo fysis, obvykle překládané ve významech „příroda“ nebo „přirozenost“, se pro nás stalo jedním z určujících rysů archaické filosofie, která je tradicí pochopena zejména jako „zkoumání přírody“. Hledání jeho původního významu je proto odkrýváním charakteru myšlení, které se rozvinulo v Mílétu, a zároveň porozuměním samotné povaze iónského „zkoumání“. Východiskem studie je širší rozvedení známého faktu, že celé mílétské myšlení nám bylo zprostředkováno schématy Aristotela a Theofrasta. Dále ukazuje svázanost fysis s aristotelským pojetím arché jako látkové příčiny a kriticky prochází dochované texty zatížené pozdními hledisky a terminologií. Vymezuje také charakter iónského „zkoumání přírody“, které je třeba vnímat v co možná nejširším kontextu bezmála všech následně vznikajících věd, na pozadí světa jako kosmos a v přirozeném souladu s náboženskou řečí.
Anaximandros z Mílétu je autorem jednoho z prvních řeckých spisů s tématem přírody. Stojí tak u zrodu iónského "zkoumání přírody" a zároveň na samém počátku filosofie. Ačkoli se z jeho spisu dodnes zachovala patrně pouze některá slova, zlomek DK 12 B 1 je považován za první filosofický text. Ve svém spise vyložil vznik světa a popsal univerzum, které postrádá nebeskou klenbu. Společně s výkladem nebeských těles vylíčil meteorologické jevy a odvodil vznik života a člověka. V obecném povědomí je ovšem nejvíce znám údajným tvrzením, že počátkem všeho je to apeiron, "bezmezno". Studie přináší překlad hlavní části Anaximandrovy textové pozůstalosti a provází tématy spojenými s jeho myšlením a působením. Předkládá interpretace termínu to apeiron ve smyslu "bezmezné přirozenosti" na pozadí myšlení protikladů a zlomku DK 12 B 1 vyjadřujícího cykly řádu světa. Zároveň ukazuje charakter iónského myšlení s východisky v oblastech astronomie a meteorologie za uplatnění geometrie a v souladu s řečí náboženství.
Anaximenés z Mílétu je poslední z trojice myslitelů, kteří pocházeli z téhož iónského města a podle tradice stáli na samém prahu filosofie. Ačkoli se Anaximenem završuje mílétské vnímání světa, nalézá se poněkud ve stínu Thaléta a Anaximandra. Právě jemu však Theofrastos věnoval samostatný spis. Podle Aristotela měl za počátek všeho pokládat vzduch. Byla to ale především konkrétní formulace vzniku, zániku a změn v přírodě na pozadí zřeďování a zhušťování vzduchu, která se pro něho stala příznačnou.
Předložená monografie přináší překlad hlavní části dochovaných textových pramenů k Anaximenovu myšlení a provází jeho klíčovými tématy. Ukazuje, že vzduch nebyl pouze prostředím všech proměn, ale zejména výrazem intimních rysů života, které byly spatřovány v paralelách vzduchu, dechu a duše. V rámci kosmologie pak poukazuje na její úzké propojení s meteorologickými jevy. Všímá si přitom, že významné prvky Anaximenovy koncepce nalézáme dále zvláště u Anaxagory a Diogena z Apollónie. Načrtává tak skicu archaického iónského myšlení, v němž bezmezný vzduch představoval pravé božství, z něhož vznikají „bohové a božské věci“.
Při jakémkoli uvažování o evoluční teorii se každému ihned vybaví jméno Charlese Darwina, méně je však známo, že nebyl bez předchůdců. Autoři této knihy studují starší předlohy moderní teorie evoluce a ukazují, že její některé důležité prvky se v zárodku objevují již v antice, i když tam ještě nelze najít její všechny klíčové rysy. Kniha dále představuje dynamické myšlení proměňujícího se světa, typické pro některé nejstarší řecké myslitele, které je základnímu konceptu evoluce přinejmenším otevřeno. Výklad mapuje výskyt evolučních názorů a výkladů, rozsáhle se věnuje raným iónským myslitelům, obzvláště Anaximandrovi a Hérakleitovi, z pozdějších autorů pak Empedokleovi a Lucretiovi. Pozornost je zaměřena i na teleologické myšlení klasické doby, které zabránilo dalšímu vývoji protoevolučního myšlení. Na závěr se autoři pokoušejí najít odpověď na otázku, co stálo v cestě tomu, aby s touto přelomovou teorií přišel někdo jiný mnohem dříve.
Vydáno ve spolupráci s Katedrou filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Cože??? Dracula jako komiks? Svatokrádež!!! Chtělo by se pohoršeně volat, jenže pak si začnete prohlížet obrázky,jeden za druhým a ono vás to pomalu vtahuje, dál a dál. Je to nostalgicky dojemné jako vzpomínky na dětství, kdy jsme se s touhle knížkou a baterkou klepali pod peřinou. Ač veskrze moderní, je to hrůzostrašné jako černobílé horory třicátých let. Jeden obrázek vedle druhého, všechny byste úplně klidně také mohli mít zarámované na stěně, každý sám by obstál jako malé samostatné grafické dílo. Zkrátka, na světě je komiks, který by si bez mrknutí oka určitě s radostí zakoupil i tak konzervativní aristokratický \"fajnšmekr\", jako je hlavní hrdina tohoto díla.
Iónské archaické kosmologie patří mezi nejstarší výklady univerza. Představují
pojetí Země, nebe a nebeských těles, které předložili na počátku filosofie v
6. století př. Kr. iónští myslitelé: Míléťané Thalés, Anaximandros a
Anaxi¬menés, dále Xenofanés z Kolofónu a Hérakleitos z Efesu. Kosmologie
iónských archaických myslitelů však můžeme poznávat téměř výhradně až z
referátů pozdních autorů. Přestože je nelze dostatečně rekonstruovat, je možné
poodkrýt některé společné prvky. Z nich vystupuje zejména meteorologická
povaha těchto koncepcí. Vznik nebeských těles byl obvykle vysvětlován v
souvislosti se zapálením vypařované vlhkosti. Nebeská tělesa byla následně
popisována v analogii s meteorologickými jevy a měla obíhat pouze nad Zemí.
Předkládaná kniha ovšem poukazuje na to, že meteorologická povaha iónských
archaických kosmologií a oběhy nebeských těles pouze nad zemským povrchem jsou
průvodními znaky Země, považované za dolní dimenzi celého univerza. Podle této
koncepce se od povrchu Země směrem vzhůru prostírá oblast nebe a prostor
celého univerza se rozkládá pouze mezi nebem a Zemí. Od tohoto převládajícího
výkladu se odlišovala Anaximandrova kosmologie, která v iónské tradici 6.
století př. Kr. představuje výjimku. Současně lze soudit, že iónské archaické
kosmologie stály na počátku vývoje, který můžeme v předsókratovském období
sledovat. Kosmologie 5. století př. Kr. byly totiž charakteristické zejména
pojetím nebeských těles jako hmotných objektů obíhajících i pod Zemí, která
již byla pokládána za kosmické těleso. Příčinou daného vývoje mohla být
Parmenidova formulace nebeské sféry, v kosmologickém smyslu vycházející z
Parmenidova pravého jsoucna jako všezahrnující jednoty veškerenstva. Z ní byla
dále odvozena představa prostoru kolem kulové Země. Pokud nebeská sféra a
kulový tvar Země byly výsledkem rozumové spekulace, právě v jejím důsledku
postupně zanikla i iónská archaická vnímavost světa.
