Vladimír Kameš Libri

Předměstí Olomouce, dnes její městská část Nové Sady, je prostorem, kde se odvíjí děj knihy o rodině zemědělce Císaře. Košatý strom rodiny vytvořilo pět jeho postupně dospělých synů. První z nich vystudoval vysokou školu, čtyři další se vyučili stavebním řemeslům. Dozráli, založili rodiny a jejich život se vyvíjel na obyčeje doby neobvykle, podle rodinné tradice otce a vůdce klanu podle hesla „ Zájmy rodiny nade vše.“ Zaznamenané dějiny se nevyhnuly ani nepříznivým událostem jako bylo tragické úmrtí manželky jednoho ze synů a narození doživotně postižené dcery, ale i jiným životním prohrám. Román postihuje období let 1975 – 2005. Dále událostí roku 1989 a životní „jízdu“ rodiny v kočáru po kostrbatém dláždění té doby.

Životní příběh lékařky z Drahanské vrchoviny potěší všechny zájemce o literární zachycení lékařského prostředí, světa, který vyvolává bázeň a zároveň obrovsky fascinuje...Děj knihy pokrývá období od třicátých let dvacátého století, kdy se hlavní protagonistka narodila, až po začátek nového tisíciletí.* * *Z místní posádky Sovětské armády, „dočasně rozmístěné v Československu“, přivezli akutní případ - zlomeninu bércové kosti vojáčka, který se chvěl a úzkostně rozhlížel, co se bude dít. Relativně banální případ.Doprovázející zdravotník Sovětské armády při předávání pacienta důležitě, bezostyšně a bezohledně prohodil rusky: „Je to čerstvá zlomenina, amputace bude zcela jednoduchá. Podívali jsme se na sebe a na zděšeného vojáčka - kolik mu mohlo být? Sedmnáct, osmnáct let? „Zařídíme potřebné, ale po výkonu si ho tu necháme na rehabilitaci,“ mrazivě úmyslně česky s rádoby ruským přízvukem jsem vyprovodila zdravotníka ze dveří...Vojáček se svíjel na nosítkách v obavě, co bude... Uklidnila jsem ho rusky a pohladila po tváři: „Ničeho se neboj, za pár dní budeš zase běhat, žádná amputace nebude!“

Osudy rodin žijících v osoblažském výběžku, jejichž každodenní dojíždění za prací do měst a míst ležících na východě je typickým znakem obyvatel, kteří tu žijí. Přesto tvoří základ rodiny, které zde pracují a prožívají své osudy. Zamazalovi, Janderovi z Osoblahy, rodiny Řeháčků či Rannsdorfů z blízkého Krnova, ty všechny udávají někdy lahodný, někdy břeskný tón společného soužití. Území vábí romantické vandrovníky, technicky a ekonomicky založené. Vábí je neobjevenou schopností rozkvést do území s jabloňovými sady, produkcí býčků na vývoz, žírnými poli a zaměstnaností v odchovnách dobytka a drůbeže s bílými záclonkami. Přitom si vandrovník uvědomuje, že takováto oblast vždycky bude zdrojem pracovní síly v blízkých městech, kde existují střediska vědy a kultury, průmyslu a škol a kam se bude dojíždět za prací, věděním, zábavou a kulturou. Vždycky. Přitom nikdo nebude ohrnovat nos nad „vystrkovem“, protože tady bude dostatek příležitostí k životu, jaký si zvolíte. Do osoblažského výběžku navál osud obyvatele různého vzdělání, etnika, z různých důvodů, a oni tu žijí a tkají vzájemně svoje osudy, stejně jako v ostatních částech republiky. O tom je povídání této knížky.

Kniha „ Levharti mimo koleje“ volně pojednává o prostředí výběžku Moravskoslezského kraje a osudech lidí, kteří zde lámou svůj chléb vezdejší a bydlí v obcích a osadách, kde mají daleko od města s jeho přednostmi, ale i nepříjemnostmi. Obyvatele osoblažského výběžku trápí stejné nebo vyšší ceny potravin a předmětu denní potřeby jako ve městech nebo ve vnitrozemí minimálně o ceny za dopravu těchto předmětů do místních obchodu. Stejně tak je trápí nutnost dojíždět za prací desítky kilometru a hodin denně. Ale co naplat! S osudy obyvatel Osoblažska a spřízněných duší z okolí, jejich příjemnými chvílemi a radostmi, ale i nešťastnými, mnohdy tragickými událostmi se autor pokusil seznámit ty, kteří dosud neobjevili přednosti „vzdálenějších míst“ mimo střediska civilizace, jak se je snaží mnohdy nazývat obyvatelé mest a míst s jistou nadřazeností. Spisovatel Vladimír Kameš napsal obdobnou knihu, která mu vyšla v roce 2023.

Životy lidí se podobají stéblu na hladině řeky, které se pomalu nese k neznámé budoucnosti. Přírodní zákony podporují klidný pohyb stébla, zatímco vánky, vítr a bouře narušují jeho stabilitu. Lidé, podobně jako stéblo, čelí historickým událostem a často se snaží vzdorovat nepřízni osudu. Příběh sleduje několik přátel z malého města v severní Moravě v období od třicátých do devadesátých let minulého století. Jejich životy jsou ovlivněny studiem, prací a politickým angažováním, což přináší jak úspěchy, tak pády. Do jejich společenství se přidává známý, který jako dítě prožil Terezín. Hlavní hrdina se řídí zásadou neškodit a v jeho životě hrají důležitou roli ženy. Osciluje mezi vírou v Boha a pochybnostmi o svých vztazích. Poskytuje ženám podporu a porozumění, zatímco se snaží vyrovnat s jejich náklonností. Jako úspěšný podnikatel se po rozloučení s blízkými, i když ne nejbližšími, poddává bouři, která symbolizuje jeho osud.

Děj knihy začíná v roce 2030, aby se retrospektivně vrátil do roku 2018. Mladá dívka, která v r. 2010 odmaturovala na gymnáziu se španělským vyučovacím jazykem v Olomouci a zvolila si studium IT na přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého, kam je přijata. Zároveň ale podá přihlášku na místní konzervatoř a uchází se o přijetí na obor hry na housle. I tady byla přijata. Během krátké doby objeví v sobě touhu věnovat se hudbě a přírodovědeckou fakultu opustí. Po dokončení studia na konzervatoři v r. 2016 hledá uplatnění bez výsledku v moravských orchestrech. Ani Základní umělecké školy na Olomoucku se nepřetrhnou, aby mladou začínající učitelku přijaly. Proto Marcela Jandová s poděkováním přijme místo učitelky hry na housle v Jeseníku, v severní části olomouckého kraje. Jeseník je město, které v té době prožívalo období „nevyužitého území“ – území bez využití, poklesu produkce, nárůstu nezaměstnanosti, vylidňování a vystěhovávání mladých lidí mimo Jesenicko do oblastí s nabídkou zaměstnání, slušnými platy, založení rodiny a možností ubytování. V obdobném postavení se ocitlo sousední území vojvodstva Opole a Wroclaw. Díky programu EU se Jesenicko stalo územím se zaměřením na lázeňské a rehabilitační služby, začalo znovu vzkvétat, stejně jako sousední část Polska. Rok 2030 byl příznivý po období nejistoty a trápení.