Sbírka, shrnující krátké prózy Ivana Matouška, sestává ze dvou oddílů. První, s názvem Mezi starými obrazy, obsahuje devět povídek ze 70. let 20. století, publikovaných původně samizdatově a později mírně dopracovaných. Dalších sedm povídek z let 2013-17 tvoří oddíl Mezi novými obrazy. Běžné životní situace jsou autorovi v povídkách odrazovým můstkem pro detailní reflexe životních okamžiků a kontextů jeho postav, texty se vyznačují košatým, citlivým a jazykově propracovaným slohem, předpokládajícím vnímavého čtenáře.
Před patnácti lety přečetl Ivan Matoušek na pokračování svůj obsáhlý román Spas. U příležitosti této události vychází nahrávka s úplným záznamem tehdejšího Matouškova přednesu, doprovozená brožurou, která obsahuje deníkové záznamy Ivana Matouška, vzpomínky účastníků a fotodokumentaci.
Nová prozaická kniha Ivana Matouška. – Příběh, zabírající v přítomnosti tři dni, je líčen v až banálně běžných kulisách dnešní západní civilizace velmi přehledně, takže jej může čtenář sledovat krok za krokem, hodinu po hodině. I plánek paláců na korze podél zátoky si lze při četbě nakreslit. Hlavní hrdina, škarohlíd výzkumník Oddys, je první den dopoledne v kině na filmu o závěru poslední války. Dozrává v něm rozhodnutí skončit s bádáním v UPVD, kde mnoho let restauroval starožitnosti neznámého původu a souběžně se věnoval čističce. Svůj úmysl postupně kdekomu oznamuje. Všichni se většinou diví, ale v jeho rozhodnutí mu nebrání. Přitom ani on sám vlastně neví, co hledá, ač tvrdí, že výzkumem v UPVD nelze k ogangii dospět...
Román o donu Quijotovi napsal Cervantes, zatímco Borges napsal povídku Autor Quijota Pierre Menard. Přesto, či právě proto je rukopis Ivana Matouška, který se těmito dvěma spisovateli různým způsobem inspiroval, a navíc jej doprovodil vlastními kresbami, nezaměnitelným výtvorem. V beletristickém shrnutí Matoušek sděluje nejen, co je jemu v Quijotovi blízké, ale zároveň co považuje za trvalé, neměnné, nepřekonatelné literární hodnoty. I ve svých realistických kresbách se pokouší vyjádřit neurčité, spíš tušené souvislosti s textem, nebo jinými slovy řečeno, ilustruje, jak některá dobrodružství přetrvávají staletí, jak jsou pravdivá kdekoliv. Knížka je dalším důkazem, že don Quijote stále žije, čehož si byl ostatně vědom již Cervantes, ač zároveň si to nepřál. Matoušek se poněkud neobvyklou cestou pokouší vyjádřit, že některým z nás může být literární postava svým cítěním a uvažováním bližší a srozumitelnější, než jsou mnozí lidé ve skutečnosti. V Cervantesově románu se zaměřil především na místopis bludiště, respektive celkovou stavbu obsáhlého vyprávění o třech rytířských výpravách, ve kterém jsou postavami dokonce i autoři dona Quijota, praví i falešní, se svými vlastními životními příběhy, kterými byli při psaní inspirováni, a též vydavatelé, tiskaři, překladatelé, čtenáři, cenzoři, vykladači různých románů včetně toho o donu Quijotovi. Tím vykladačem se do jisté míry stává textem i obrazem rovněž Ivan Matoušek.
Svazek širšího knižního projektu. Vyzvaný autor po dobu dvanácti měsíců napsal pokud možno každý den jednu větu – větu, která bude ukotvena v konkrétním čase.
ti jsou nenahraditelný zdroj poučení o době, ve které se necítí dobře. V noci se adeptům zdá o pekle, kde má sestra v Umění dlouhé zahnuté nehty. Odevzdanost, vytrvalost, trpělivost činí adepty velice nápadnými. Ve vzhledu není mezi adepty a západními žádný zásadní rozdíl. Od adeptů lze těžko očekávat, že se budou chtít prosazovat ve světě, kde se stal symbolem nesmrtelnosti generální Mojžíš. Adepti jsou adepti. Těla adeptů tvoří text Adeptů. Má ovšem někdo předpoklady adepty pochopit, když o nich neučí ve škole? Adepti budou zázrak. I na tykání určitě dojde.
Osm let po legendárním románu Spas vydává jeden z nejvýraznějších současných českých spisovatelů (mj. laureát Ceny RR) novou prózu. V knize Oslava nahlíží Ivan Matoušek osud hlavní postavy, umírajícího muže, z trojí perspektivy: jednak prostřednictvím lapidárních deníkových záznamů ústředního hrdiny, dále pásmem účastných glos jeho syna a nakonec symbolicky laděným komentářem vypravěče. Do kontextu současné literatury, které téma smrti mnohdy pojednává s účelovou prvoplánovostí, vnáší Ivan Matoušek svým necynicky ironizujícím pohledem a rafinovaně mnohotvárným stylem nezaměnitelnou hodnotu.
Román Ivana Matouška Spas vychází z městské každodennosti s jejím slovníkem. Bezděčnou či hranou "románovost" tohoto světa autor proměnil v přítomný román. Matoušek konfrontuje nitro hlavní postavy Síriusa Demka (v pokusu o emoční a intelektovou komplexnost - včetně vyprahnutí, zmatenosti, bděle snových, únikových, schizoidních či paranoidních složek, včetně touhy zbavit se osamělosti) se současným světem. Kniha Spas oživuje a posiluje v člověku zpravidla umlčované síly, pátrající po smyslu.
Souborné vydání básní významného českého spisovatele (nar. 1948) slučující do jednoho svazku dvě samostatné sbírky – Marie (1982) a Poezie a serigrafie před koncem 80. let (1990).